Spoiler alert: blog o ničem

Na šifrovačce

Kamarádi, představte si to, za posledních 2.5 měsíce se sice událo mnoho věcí, ale nic doopravdy zajímavého.

Kupříkladu jsem by na Letní ŠMF. ŠMF jsem trochu přecenil a měl očekávání, která se naplnila řekněme z 80 %, pokud si mám vytáhnout číslo víte odkud. Zažil jsem spoustu skvělých zážitků, o kterých bohužel nemůžu mluvit (top-secret), na druhou stranu mě orgové jednou dost naštvali a obecně mě docela štve, že se tam moc nespí. Já na Letní spal strašně moc, skoro vůbec jsem se neúčastnil společenského programu, ale to bylo především proto, že jsem hloupě spadl na nohu a pak měl ještě hloupější rýmu. Ono se to řekne rýma, rýmička, nemoc pro třasořitky, ale je to tak otravné! Člověk nemůže pořádně mluvit. A to, jestli mě znáte, je dost velký problém. Na úvodní fotce jdeme s holkama v 5:48 ráno kolem Bratříkova na jedno z posledních stanovišť šifrovačky, kterou jsme díky mé hlouposti ale stejně nedošli. Alespoň jsme byli první… Fotografie je to úplně obyčejná, ale mně se líbí, že vyjadřuje nadšení a zároveň vyčerpání. Osobní zážitek to ještě umocňuje. Teď si vzpomínám na Terku (ta slečna v černém), kterou jsem prostě brával za ruku, abychom udrželi tempo… achjo, já jsem ale tyran. Prostě zážitek.

Teď bych se měl dokopat vyplnit ŠMFí ankety, ale stále přemýšlím, co tam chci vlastně napsat. Nejspíš napíši nějaký hezký dopis, než abych vyplňoval text do těch prefabrikovaných formulářů na webu. Snad si to nějak hezky rozmyslím, pokud…

nebudu celý den myslet jen na vláčky, což je přesně to, co dělám. Máme za sebou dvě výstavy (na MendelU a v Nedvědici), na které jsem vynaložil poměrně hodně sil. Jsem rád, že jsou za mnou, že si na TTčku snad i něco koupíme, přesto už druhý den celý den sedím u počítače a přemýšlím a kódím. Jak jsem psal, věcí se děje hodně, určitě bych neřekl, že moje hlava odpočívá, ale pochybuji, že tady někoho zajímá rozdělení úseků autobloků do sekcí a zodpovědnosti jednotlivých traťových úseků. Jakkoliv může znít předchozí snůška slov prapodivně, je to věc, kterou jsem chtěl dlouho vyřešit a teď už jsem to snad promyslel tak, abych to mohl zkusit naprogramovat (po několika letech, hurá 🙂 ). Uvidíme, jestli z té popsané tabule vzejde něco smysluplného.

Krom toho máme rozloženou modulovku (z Nedvědice ji zatím nikdo nesložil), tak ji budeme skládat, natírat, tatínek chce něco opravovat…. prostě zábavička.

Po třech týdnech jsem se včera konečně viděl s Domčou, což bylo o to božejší, že jsme šli s DRONem na koncert Poletíme. Prostě super-hyper-ideální událost. Mimo to se mi povedlo Domču přifařit na naši rodinnou dovolenou (jedeme do Tater), tak se těším, až budeme celý den jezdit električkama :P.

A je vedro a mám na stole spoustu součástek k osazení a měl bych si registrovat předměty v ISu (hurá, mám login do ISu MU!) a venku štěkají psi a pískají kočky a na ŠMFku jsme měli divadlo o kočkách a Domča je kočka a Štětináč a Stínadla a CNC vrtáky a výroba DPS na klubovním CNC a Michal, který mi vrátil eulera, který teď bezprizorně stojí v žehlírně, a praní věcí na ŠMFku a nové trolejbusy v Brně a polofunkční fail2ban (je to opravdu legrační) a LTPčko, na které se strašně moc těším kvůli kamarádům a Domči, a přejezd z Tater na LTP v jeden den a McFeeho kino a McFeeho focení a McFeeho odvoz domů a pocit, že moje čeština se horší každým dnem, a tak trochu ztráta kontaktu se společností a tak trochu hádání se v klubu o peníze a overGrive pro linux (konečně!) a chození po půlnoční terase s myšlenkami na to, jestli to řešení autobloku, které mám teoreticky navrhnuté, bude fungovat i v praxi a prostě všechno…

Prostě moc věcí, ale žádné zajímavé. Ale co, zítra je taky sinusoida 🙂 Juch!

Spoiler alert: blog o ničem

Deník potulného šlehače

  • 18:15 – Tatínek Mirek přichází domů z nákupu mj. se spoustou jahod.
  • 18:30 – Maminka vybaluje jahody: “tolik jahod nikdy nesníme”. Rada starších naší rodiny rozhoduje, že nějaké jahody se musí okamžitě sníst. Padá nápad na jahody se šlehačkou.
  • 18:32 – Maminka připravuje ruční šlehačkovač a nechává ho na pospas tatínkovi. Maminka jde krájet jahody.
  • 18:33 – Tatínek si uvědomuje, že jíst bude asi celá rodina: “To se do toho šlehačkovače vejde, dám tam ještě půl další šlehačky.”
  • 18:35 – Maminka mě povolává ke šlehání, protože tatínek to minule přešlehal: “Pojď sem, ať to nedopadne jako minule”.
  • 18:36 – Začínám šlehat. Šlehání se skládá z docela vysilujících pohybů tyčky nahoru a dolů. (Jako při každém šlehání) si začínám připadat jako v pornu.
  • 18:38 – Začínám litovat těch dívek v pornu. I přes vysílení pokračuji ve šlehání frekvencí cca 2 Hz (na délce cca 15 cm).
  • 18:40 – “Tak snad už bude, ne?” a připadám si opět jako v pornu… šlehačka pořád není hotová, což je mi divné. Obvykle to netrvá tak dlouho. navíc to jde nějak podezřele snadno.
  • 18:40 – Otevírám šlehačkovač a jdu zkontrolovat situaci. Okamžitě vytryskává proud šlehačky na kuchyňskou linku. “Kdo to říkal, že to zvládne 150 % šlehačky?!” “Tati, já tě zastřelím.” Zjišťuji, že se rozbil šlehací mechanismus. Naštěstí to není vada, která by přímo bránila provozu, otřu šlehačku z okraje nádoby, zavírám nádobu a vše je připraveno.
  • 18:40 – Slízávám vytrysklou šlehačku z kuchyně (ano, jazykem). Teď už si jako v pornu musí připadat i maminka, která od krájení jahod šla pozorovat mé veselé příhody. Po pár slíznutích si to uvědomuji a začnu používat prsty. Ještě, že je ta kuchyňská linka tak čistá.
  • 18:41 – Šlehám. Opět lituji dívek.
  • 18:42 – Šlehací mechanismus se rozdělil na dvě části tak, že jsem tyčku vytáhl ze šlehačkovače a zůstala mi v ruce. Maminka se začíná řehtat. Šlehačka opět boptná a teče ven. Tatínek inteligentně připomíná: “Honzo, vždyť ta šlehačka šleháním zvětšuje objem!” Maminka je, jak to říct, udivena tatínkovým rychlým postřehem.
  • 18:43 – Otvírám šlehačkovač. Na komponentách, které jsem oddělal, je spousta šlehačky. Začínám je lízat, protože šlehačka je dobrá. Jelikož se tyčka rozpadla a jeden její konec je volný, nenapadá mě nic lepšího, než ji strčit celou do pusy, abych olízl co nejvíc šlehačky. Nad dřezem si říkám: “hlouběji, ať žádná šlehačka nezbude”. Když mám v puse takových 10 cm tyčky, napadají mě všemožné asociace… Zbytek radši olizuji z boku. Na maminku se radši nedívám.
  • 18:45 – Ohromné množství šlehačky jsme rozdělili do dvou nádob. “Nojo, ale co teď s tím?” ptá se maminka. Odpovídám “trust me, I am an enginner,” a žádám ji o elektrický mixér. Nasazuji jen jednu petličku.
  • 18:46 – Začínám mixovat elektrickým mixérem.
  • 18:47 – Mixuji.
  • 18:48 – Mixuji.
  • 18:49 – Mixuji a stále nic. “Tak už by mohla ztvrdnout ne?”… a všichni si opět připadají jako v pornu… Šlehačka ne a ne ztvrdnout. S maminkou zjišťujeme, že má asi stejnou hustotu, jako ta, kterou jsme odlili, a kterou jsme elektrickým mixérem vůbec nešlehali.
  • 18:50 – Balíme to. Maminka servíruje jahody, já olizuji petličky elektrického mixéru a zbytek kuchyně.
  • 18:51…. Užívám si jahody se šlehačkou a myslím na to, jak bylo v kuchyni “všude bílo” 🙂
  • 19:15 – Tatínek poznamenává “Honzo, příště musíš jemně.”

A tak u nás doma bylo jednou v pátek na prvního Máje opět veselo 🙂

Deník potulného šlehače

Moc věcí, málo času na přemýšlení

Poslední dobou si připadám, že mám málo času. Vytěžuje mě několik dlouhodobých a několik krátkodobých projektů.

Myslím, že nejvíc mi na pozitivním přístupu k životu ubírá deskriptíva, Lužánky a maturita. Pořád mám pocit, že něco nestíhám. Do deskriptívy máme mít každý týden jeden rys, který zabere několik hodin a krom toho vůbec nechápu to, co děláme… začíná mi to lézt krkem. Přesto věřím, že bych se neměl přestat snažit a že zpoždění s rysy není až zas tak důležité. Na druhou stranu jsem rád, že mi za pár týdnů tento předmět skončí. Když tak nad tím přemýšlím, říkám si, že je to přesně, jako vždycky, když se pustím do neznámých věcí — jsem v té fázi, kdy si ono neznámo oťukávám, kdy mám některé základní znalosti, ale nejvíc by mi teď pomohlo si to celé zopakovat znovu. I přesto neustávám a neopakuji. Věřím, že to zvládnu.

V Lužánkách zrovna teď dokončujeme s oběma skupinami projekt, takže je přede mnou asi nejnáročnější úkol: vymyslet projekt, který děcka bude bavit, na kterém se něco naučí a který je přiměřeně náročný. Jako obvykle si připadám v koncích. Ještě mám trochu času, ale opravdu nic mě nenapadá… Nějaké nápady?

Celý minulý týden (od soboty) jsem nachcípaný, do toho se přidala Verča s jakousi střevní chřipkou… na jednu stranu je apatická, takže nevyžaduje moc pozornosti, na druhou stranu se ve spánku bohužel začala počůrávat. Rodiče byli tak vtipní, že si na neděli odpoledne odjeli na soutěž, takže jsem měl Verču na hlídání. Ale to naštěstí není tak hrozné, toto ještě dokážu brát s humorem :-).

Horší je ale to, že jsme sice byli v noci z pátku na sobotu na NaPalmně, ale já nevyřešil žádnou šifru :-(. Možná je to tím nachlazením, ale připadám si fakt hloupý. Šifrovačka mě moc nebavila, podcenil jsem výbavu (byla škaredá zima) a umístili jsme se mizerně. Myslím, že si na nějakou dobu dám s šifrovačkama přestávku.

Cítím, že omezuji své aktivity. Nevím, na kolik je to kvůli hloupé nemoci a na kolik je to kvůli strachu z maturity. Začínám mít pocit, že bych se měl reálně začít připravovat a něco dělat. Přeci jenom, přečetl jsem tak tři knížky z dvaceti. Na druhou stranu se mi nechce omezovat aktivity jako vláčky, domácí bastlení atp. Vidím, jak kolem mě letí eventy typu “Red Hat Open House”, kliknu “Join”, ale pár dní na to se začínám smiřovat s myšlenkou, že tam stejně nebudu moct jít. A to mě štve. jedna chci samozřejmě ukázat, že mám stejný přehled o dění kolem mě, jako má veselá sestřička, jednak chci body do PPNS a jednak to bude určitě zajímavé. Hloupá maturita mi ničí úplně vše!

Předchozí odstavce můžou znít docela negativně. Pravda, jsou docela negativní. I přes to jsem alespoň trochu spokojený. Jsem spokojený, protože právě psaním o věcech, které dělám, nedělám, můžu a nemůžu dělat si sumarizuji myšlenky. Alespoň nějaký únik od všech těch věcí, které bych měl dělat. Zároveň myslím, že se mé nachlazení pakuje a že to za pár dní bude v pohodě. Teď se hlavně nepřemáhat (jak to mám sakra udělat, když se na mě za ten prospaný týden navalilo pár věcí???) a pít teplý čaj. A především se usmívat; to by bylo fakt špatné, kdybych se neusmíval :-).

Přes víkend jsme pokročili v pracích na domě — celý dům je zasíťovaný a já si rozmýšlím koupi nové generace RaspberryPi. Doufám, že v brzké době budou k dispozici finance, dlouhodobý plán je: raspberry k televizi, mediální server a nový počítač pro bráchu. To je ale plán minimálně na 2 roky… Hudbou současnosti ale je výroba meteo stanice založeně právě na RaspberryPi, které mám doma. Chybí mi nějaké součástky, tak snad je v týdnu seženu, zapojím to a zprovozním pravidelné měření teploty a vykreslování do grafu. Webové rozhraní už mám připraveno, stačí jen napsat skript pro vytahování dat z teploměru a ukládání do databáze, který by měl být docela jednoduchý (navíc čerpám z jednoho webu).

Včera jsem šel spát v 19h, zdál se mi myslím nějaký divný sen o pouštění hudby, obsluhování mixážního pultu, hokejovém zápase, pokoji, ve kterém byla sestřička a tak. Myslím, že to spolu nějak souviselo… nebo to byly dva sny? Vězte, že kdybych věděl, napsal bych to sem.

Řeším nějaké detaily ohledně úlohy v KSI, jsem rád, že jsem dosáhl 150 bodů a tudíž jsem přijat na FI a tak. Tolik zhruba dění u mě v posledních dnech.

Napsal bych sem něco ve stylu “věřím, že bude lépe”, ale to by byl nesmysl. Věřím, že bude tak, jak si to udělám. Howgh.

Moc věcí, málo času na přemýšlení

Proč přecházím na červenou

Před několika dny se mi stala zajímavá příhoda: šli jsme se sestřičkou na přednášku, já chtěl přejít autuprázdný přechod na červenou, sestřička mě ale zastavila a napomenula mě, že takové věci se nedělají. Tak jsem počkal a říkal si “ta holka je prostě divná!”

O divnosti mých kamarádů ale jindy (a toto tvrzení stejně není pravdivé!)… Později jsme měli na toto téma debatu a já se dozvěděl, že sestřička nechodí na červenou “Protože mě to naučili, že se to nesmí.” Maminka u nás asi dělá dost výrazné rozdíly ve vzdělání.

Po debatě jsem najednou na situaci nahlížel úplně jinak — v širším slova smyslu. Nemám rád, když lidé dělají věci, které si neumí vyargumentovat, na druhou stranu si neskutečně cením toho, když rodiče předají dětem cenné znalosti jednou větou, protože ověřováním této věty strávili celý život a nechtějí, aby ho tak trávili i jeho/její děti. Viva la “miluj radši někoho než něco”, “měj priority takové a makové”, … Neskutečně rád bych měl všechny své názory podložené, na druhou stranu tu existují otázky, které nejspíš nedokáži odpovědět, a na něž bych rád našel alespoň nějakou odpověď z úst moudrých lidí. Je to takový vnitřní spor — přecházet na červenou, či ne?

A mnohem důležitější otázka: když vám někdo důrazně řekne, že na červenou se nepřechází, budete to pokoušet jen proto, abyste vyzkoušeli, co se stane, když na tu červenou prostě přejdete? Já dost určitě ano — zakázané ovoce nejlíp chutná, ale co je pro mě mnohem důležitější: jedná se o množnost, kterou jsem doposud neprozkoumal! Mohl bych si snad dovolit žít uvězněn mezi bariérami toho, co smím a co ne, když vím, že bych se mohl vesele procházet i za těmito bariérami a objevovat tam nový svět? Já ne, já bych za ten pomyslný plot nejdřív trochu nahlédl a pak bych tam celý vlítl! Vždyť je tam tolik zajímavých věcí, které si nemohu nechat uniknout.

Takže jsem asi trochu jako ostatní — kritický. Rád si nechám poradit, ale stejně se nemůžu zbavit toho, že si vyberu nejlepší možnost sám. Přemýšlím, jestli je to pozitivní nebo negativní. A přemýšlím, jestli mi ta rada moudrých lidí vlastně k něčemu bude, když jsem tak paličatý! Jen doufám, že prohledáváním všech cest nestrávím celý život…

Ale jedno vím jistě — semafory jsou k tomu, aby zabezpečily provoz, nikoliv k tomu, aby omezovaly lidi. Proto budu na přehledných křižovatkách s minimálním provozem i nadále přecházet na červenou.

Proč přecházím na červenou

Skoro jako umělec

Dnes jsem si vzal do školy nadáčskou mikinu, která má na zádech takový hezký obrázek.

Viol, moje alternativní spolužačka, spolužačka, kterou považuji za umělkyni a experta v oblasti architektury, mi ji pochválila. Cítil jsem se poctěn.

Sám moc dobře znám ten pocit, když je něco fakt super a chci obejmout člověka, který to vytvořil. Chci mu říct “tohleto je prostě dokonalé”. Výraz spojený s tímto pocitem jsem viděl ve Violiných očích. Pravda, já nejsem autorem toho obrázku a nechci si ho ani přisuzovat, pro mě je ale spíš důležité to, že nejsem sám na zemi, kdo pocit úžasu a obdivu zná. Připadal jsem si jako člověk schopný maximální empatie do Violiných pocitů a zároveň jsem vzdával hold návrháři toho obrázku.

Nikdy jsem se nad výjimečností obrázku nepozastavoval, ale teď, teď už žiji v novém světě. Ve světě, kde je se pozastavuji i nad zdánlivě obyčejnými věcmi.

Díky, Viol, je super se na svět koukat otevřenýma očima :-).

Skoro jako umělec

Kompliment zahřeje a nic nestojí

Ve čtvrtek jsme měli informatická praktika (jak už to každý čtvrtek bývá), kde jsme dostali za úkol implementovat teoreticky probranou lineární regresi. Protože jsem jako obvykle neměl žádné zápisky (nebo byly ztracené někde v hloubi aktovky), požádal jsem svou pilnou (a taky sexy) spolužačku o zápisky. Měla sešit na stole, ve třídě se všichni máme rádi a tak jsem neviděl důvod, proč si je nepůjčit. Hanka mi vyhověla, já si půjčil sešit a postupně do počítače opisoval potřebné informace.

Po chvíli za mnou Hanka přišla, že potřebuje sešit zpět, byla tak blízko vedle mě, že jsem ucítil její příjemný parfém, takže jsem jí samozřejmě pochválil: “Hezky voníš, Hanko.” Hanka se na mě hezky usmála, poděkovala, já si řekl, že se je super, že se na mě lidi usmívají a že toto asi budu muset dělat častěji. Myslím, že jí nejvíc potěšilo to, že ode mě by to určitě nečekal.

Nevím proč, ale slečny moc často nechválím. Asi mi to přijde moc sexistické, nebo nevhodné. Špatně, přišlo!

Za ten úsměv na tváři to stojí.

Mnohem víc jsem si uvědomil důledky svého chování po obědě, kdy jsem Hanku náhodou slyšel v šatně bavit se s Aničkou o tom,  že jsem ji pochválil. Asi to opvradu nečekala. Baví mě vzbuzovat v lidech nečekané a zlepšovat jim náladu. Vždyť kompiliment mě nic nestojí a ostatní jen potěší :-).

PS.: Už jsi přemýšlel(a) nad mnohoznačností titulku? 😀

Kompliment zahřeje a nic nestojí

Jsem zasažen

Štěstí ve hře, neštěstí v lásce.

Poslední dny jsou pro mě zajímavé. Událo se spoustu zajímavých věcí. Jsem rád, že mám losa. A čtvereček. A objevil jsem super věc – krátké věty. Tohleto nikdy nikdo nemůže pochopit. Má tento blog smysl? Není to jen prostředek pro komunikaci mezi 2-ma lidmi? Anebo je k tomu, aby Honza mohl za pár let říct “ach, to byly časy”? Anebo ho někdo někdy objeví a najde na mě spoustu nehezkých věcí? A jsou věci tady nehezké? A dělám nehezké věci? Z určitého úhlu pohledu ano. Jsem sobec. I přes to sdílím – myšlenky, pocity, nápady, nálady. Taková snaha o otevřenost a přesto jsem tak sobecký. Jak umělé.

Poslední dobou mám divné nálady. A pocity. Někdo by řekl emoce. Racionální Honza by řekl, že emoce nejsou. A je Honza pořád ten “racionální Honza”? Není to jen omezení? Už před nějakou dobou jsem si připustil, že některé věci prostě nevysvětlím. Nevím, jestli to nebyla chyba. Je to svedení ze správné cesty? Celý život jsem věřil v racionálno. A přemáhal se. A dělal věci, které ostatní moc nedělají. Přemýšlel. O blbostech. A o vážných věcech. S jakým závěrem? S žádným! Žádná univerzální pravda neexistuje. Jsem už dost starý na to, abych mohl říct, že hledat dál už nemá cenu? Není takové rozhodnutí praktická smrt? Smrt mého vědomí. A chci smrt? Smrt je klid. Anebo taky ne. Nikdo neví. Nikdo nic neví. To je jediný závěr. Flustrující. Absolutně. S tím se nehodlám smířit. Poznávat musíš, Honzo! Mám předchozí větu brát jako dogma? Už žádné věty “nikdo neví”. Ty se hodí pořád. Ale jsou srabské. Jsem srab? Určitě, ale snažím se na tom makat.

Jediné, co mi pomáhá, jsou Poletíme. Jediná útěch posledních dnů. Nezajímá mě smysl jejich písniček, chci slyšet radost. A děti. A zájem o poznání malých dětí. Malé děti kolem sebe ale moc často nemám… Ještě, že mám losa. Los forever. Anebo čtvereček? Ten moc nepřipomíná člověka. Takže si s losem povídám jen pro to, že připomíná člověka? Nééé. Dělat si legraci z vážných věcí je složité. Je složité to udržet jen na úrovni legrace. Neodpovídám, sestřičko, píšu. Má se vyzkoušet i zahození všeho? Bláznovství. Zbláznil jsem se? Poletíme!

Zpívají o citu. Mám cit? A jak se k němu zachovat? Systém zatím nemá požadované drivery. Nejsou. Anebo jsou a fungují přesně tak, jak mají? Sobecky? To je vážné ono? Každý v sobě máme zabudovanou sobeckost. Cítím, že ničím jiné lidi čistě pro své vlastní zájmy. Anebo je to jen jeden velký experiment? Jestli jo, tak už nejsem nezávislým pozorovatelem. Všechno se vymyká z rukou. Ale přináší nové poznání. Regulovat emoce? Nebo jim nechat volný průběh? Změnit se? Nebo se překonávat a kontrolovat se. Drátky jsou přesně tam, kde mají být. Tento příspěvek je o ničem. Anebo pořád o tom stejném. Hledám cestu a nenalézám. Cyklím. Vždyť to vidíš! Píšu pořád o tom samém. Pocity mě ničí. Jsou to takové špatné goto instrukce! Vrací mě zpět. Proč? Má cenu hledat jejich smysl? A není samotná myšlenka hledání smyslu už hledáním smyslu? Jak zvrácené. Pokud mají smysl, jaký? Vrátit mě zpět a tam udělat jiná rozhodnutí? Proč?

Sakra, kdo toho člověka vymyslel

Pojďme se na to podívat racionálně. Všechno je to jen chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Nepomáhá to! Ne, pro mě to evidentně není jen chemie. Uáá. Proč? Panebože proč? Taková zábrana v poznání! Svůdce ze správné cesty. Nutí mě přemýšlet. Přemýšlet o zacyklených myšlenkách. Je to podlé. Srdce využívá mozek, který rád zkoumá. Jsou to falešné signály. Čekám na velkou pravdu. Kdy už tě, srdce, sakra prokouknu a ty si teda řekneš “dost!”? Dost! Chemie. Chemie. Chemie. Exprese hormonů. Pryč!

Hledám odpověď a nenalézám. Už moc dlouho. Hra přestává být hrou. Má tu racionalita místo? Utneme to? Kde jsou mé hranice?

Jsem zasažen

Novinky posledních dnů

V tyto dny se toho neděje zas tak moc nepochopitelného. Učím se, studuji, … jo, a dědeček umřel :-(.

I přes to ale stojí za zmínku výčet pár novinek a poznatků předchozích dní….

  • Jak poznáte typického matfyzáka? Nastoupí na Kotlářsé, z náhodné kapsy vytáhne propisku, začne ji rozepisovat o dlaň, pak si uvědomí, že to nejde…. z další náhodné kapsy vytáhne náhodný zmuchlaný a papír až na něj tužku konečně rozepíše, vytáhne papír formátu tak A12, který postupně rozbalí. Papír je plný vzorečků a od do něj začne připisovat další ze svého chytrého telefonu. Prostě prototypová situace, která se opravdu stala :-).
  • Trochu mi hapruje počítač, tak do něho musím trochu zabušit….
  • JO! A prošli jsme Palapeli! Jako úplně! Myslím, že to je asi nejlepší zpráva posledních dní.
  • A taky tento týden trávím více času na Jarošce, než na Vídeňce (MOP, FOA), dopisuji písemky, o víkendu bych měl řešit KSI. A taky připravuju LRKV na představení rektorátu. Uff.
  • Vypadá to, že v pololetí budu klasifikován ze všech předmětů.
  • Jo, a taky s nadáči chystáme jednu šílenou akci na GyBy :P.
  • Domča objevila blog…. což ale není vůbec důvodem k tomu psát nové příspěvky. Čekám na nové zajímavé zážitky 🙂 . A na to, až mi bude fungovat google analytics…. !
  • Pomalu se blíží InterSoB a Jana mi dnes naznačila, že 2 vítězství za sebou ji stačí. Asi nepochopila, že šance na naše vítězství je docela malá… Zvažuji, s kým si ten úžasný den užit… Na druhou stranu, registrace je za dlouho a možná bych měl trochu víc řešit VŠ a maturitu, než soutěže.
  • Možná pojedu do CERNu. A možná taky ne. Kvůli maturitě. Hloupé krytí termínů, mám sto chutí maturovat na podzim.

A přeci jenom jsem si vzpomněl na něco zajímavého. Na něco, co není o milionu aktivitách a tom, jak umím používat trojslovné zkratky… Hanka, jedna má sexy spolužačka, se za dobu těch 6-ti let studia z takové té – jak to říct slušně – stále ovívané dívky docela zajímavě proměnila. Sexy je pořád, to je pravda, ale teď navíc řeší KSI a kdybych měl seřadit lidi u nás ve třídě podle toho, jak rozumí informatice a programování, obsadí první příčky. Jeden z momentů, kdy jsem si uvědomil “tohle je Hanka 2.0” nastal, když byla zkoušená v konverzaci z angličtiny toto pondělí na téma “popiš svůj pokoj”. A co Hanka neudělala? Začala dveřmi a pak vše odvozovala od umístění počítače. V ten moment jsem si uvědomil, že každá normální holka by začala stolem, skříní, poličkou, šaty… ale Hanka ne. V ten moment jsem si uvědomil

Časy se mění. A my s nimi.

Novinky posledních dnů