Proč přecházím na červenou

Před několika dny se mi stala zajímavá příhoda: šli jsme se sestřičkou na přednášku, já chtěl přejít autuprázdný přechod na červenou, sestřička mě ale zastavila a napomenula mě, že takové věci se nedělají. Tak jsem počkal a říkal si “ta holka je prostě divná!”

O divnosti mých kamarádů ale jindy (a toto tvrzení stejně není pravdivé!)… Později jsme měli na toto téma debatu a já se dozvěděl, že sestřička nechodí na červenou “Protože mě to naučili, že se to nesmí.” Maminka u nás asi dělá dost výrazné rozdíly ve vzdělání.

Po debatě jsem najednou na situaci nahlížel úplně jinak — v širším slova smyslu. Nemám rád, když lidé dělají věci, které si neumí vyargumentovat, na druhou stranu si neskutečně cením toho, když rodiče předají dětem cenné znalosti jednou větou, protože ověřováním této věty strávili celý život a nechtějí, aby ho tak trávili i jeho/její děti. Viva la “miluj radši někoho než něco”, “měj priority takové a makové”, … Neskutečně rád bych měl všechny své názory podložené, na druhou stranu tu existují otázky, které nejspíš nedokáži odpovědět, a na něž bych rád našel alespoň nějakou odpověď z úst moudrých lidí. Je to takový vnitřní spor — přecházet na červenou, či ne?

A mnohem důležitější otázka: když vám někdo důrazně řekne, že na červenou se nepřechází, budete to pokoušet jen proto, abyste vyzkoušeli, co se stane, když na tu červenou prostě přejdete? Já dost určitě ano — zakázané ovoce nejlíp chutná, ale co je pro mě mnohem důležitější: jedná se o množnost, kterou jsem doposud neprozkoumal! Mohl bych si snad dovolit žít uvězněn mezi bariérami toho, co smím a co ne, když vím, že bych se mohl vesele procházet i za těmito bariérami a objevovat tam nový svět? Já ne, já bych za ten pomyslný plot nejdřív trochu nahlédl a pak bych tam celý vlítl! Vždyť je tam tolik zajímavých věcí, které si nemohu nechat uniknout.

Takže jsem asi trochu jako ostatní — kritický. Rád si nechám poradit, ale stejně se nemůžu zbavit toho, že si vyberu nejlepší možnost sám. Přemýšlím, jestli je to pozitivní nebo negativní. A přemýšlím, jestli mi ta rada moudrých lidí vlastně k něčemu bude, když jsem tak paličatý! Jen doufám, že prohledáváním všech cest nestrávím celý život…

Ale jedno vím jistě — semafory jsou k tomu, aby zabezpečily provoz, nikoliv k tomu, aby omezovaly lidi. Proto budu na přehledných křižovatkách s minimálním provozem i nadále přecházet na červenou.

Proč přecházím na červenou

Jsem zasažen

Štěstí ve hře, neštěstí v lásce.

Poslední dny jsou pro mě zajímavé. Událo se spoustu zajímavých věcí. Jsem rád, že mám losa. A čtvereček. A objevil jsem super věc – krátké věty. Tohleto nikdy nikdo nemůže pochopit. Má tento blog smysl? Není to jen prostředek pro komunikaci mezi 2-ma lidmi? Anebo je k tomu, aby Honza mohl za pár let říct “ach, to byly časy”? Anebo ho někdo někdy objeví a najde na mě spoustu nehezkých věcí? A jsou věci tady nehezké? A dělám nehezké věci? Z určitého úhlu pohledu ano. Jsem sobec. I přes to sdílím – myšlenky, pocity, nápady, nálady. Taková snaha o otevřenost a přesto jsem tak sobecký. Jak umělé.

Poslední dobou mám divné nálady. A pocity. Někdo by řekl emoce. Racionální Honza by řekl, že emoce nejsou. A je Honza pořád ten “racionální Honza”? Není to jen omezení? Už před nějakou dobou jsem si připustil, že některé věci prostě nevysvětlím. Nevím, jestli to nebyla chyba. Je to svedení ze správné cesty? Celý život jsem věřil v racionálno. A přemáhal se. A dělal věci, které ostatní moc nedělají. Přemýšlel. O blbostech. A o vážných věcech. S jakým závěrem? S žádným! Žádná univerzální pravda neexistuje. Jsem už dost starý na to, abych mohl říct, že hledat dál už nemá cenu? Není takové rozhodnutí praktická smrt? Smrt mého vědomí. A chci smrt? Smrt je klid. Anebo taky ne. Nikdo neví. Nikdo nic neví. To je jediný závěr. Flustrující. Absolutně. S tím se nehodlám smířit. Poznávat musíš, Honzo! Mám předchozí větu brát jako dogma? Už žádné věty “nikdo neví”. Ty se hodí pořád. Ale jsou srabské. Jsem srab? Určitě, ale snažím se na tom makat.

Jediné, co mi pomáhá, jsou Poletíme. Jediná útěch posledních dnů. Nezajímá mě smysl jejich písniček, chci slyšet radost. A děti. A zájem o poznání malých dětí. Malé děti kolem sebe ale moc často nemám… Ještě, že mám losa. Los forever. Anebo čtvereček? Ten moc nepřipomíná člověka. Takže si s losem povídám jen pro to, že připomíná člověka? Nééé. Dělat si legraci z vážných věcí je složité. Je složité to udržet jen na úrovni legrace. Neodpovídám, sestřičko, píšu. Má se vyzkoušet i zahození všeho? Bláznovství. Zbláznil jsem se? Poletíme!

Zpívají o citu. Mám cit? A jak se k němu zachovat? Systém zatím nemá požadované drivery. Nejsou. Anebo jsou a fungují přesně tak, jak mají? Sobecky? To je vážné ono? Každý v sobě máme zabudovanou sobeckost. Cítím, že ničím jiné lidi čistě pro své vlastní zájmy. Anebo je to jen jeden velký experiment? Jestli jo, tak už nejsem nezávislým pozorovatelem. Všechno se vymyká z rukou. Ale přináší nové poznání. Regulovat emoce? Nebo jim nechat volný průběh? Změnit se? Nebo se překonávat a kontrolovat se. Drátky jsou přesně tam, kde mají být. Tento příspěvek je o ničem. Anebo pořád o tom stejném. Hledám cestu a nenalézám. Cyklím. Vždyť to vidíš! Píšu pořád o tom samém. Pocity mě ničí. Jsou to takové špatné goto instrukce! Vrací mě zpět. Proč? Má cenu hledat jejich smysl? A není samotná myšlenka hledání smyslu už hledáním smyslu? Jak zvrácené. Pokud mají smysl, jaký? Vrátit mě zpět a tam udělat jiná rozhodnutí? Proč?

Sakra, kdo toho člověka vymyslel

Pojďme se na to podívat racionálně. Všechno je to jen chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Nepomáhá to! Ne, pro mě to evidentně není jen chemie. Uáá. Proč? Panebože proč? Taková zábrana v poznání! Svůdce ze správné cesty. Nutí mě přemýšlet. Přemýšlet o zacyklených myšlenkách. Je to podlé. Srdce využívá mozek, který rád zkoumá. Jsou to falešné signály. Čekám na velkou pravdu. Kdy už tě, srdce, sakra prokouknu a ty si teda řekneš “dost!”? Dost! Chemie. Chemie. Chemie. Exprese hormonů. Pryč!

Hledám odpověď a nenalézám. Už moc dlouho. Hra přestává být hrou. Má tu racionalita místo? Utneme to? Kde jsou mé hranice?

Jsem zasažen

Znáte ten pocit…

… když zjistíte, s kým máte tu čest? Když zjistíte, že druhá strana, se kterou tak rádi hrajete hru, ve které jste zdánlivě rovnocenní, prostě nenápadně ukáže, že je neporazitelná. Že je mnohem lepší, než jste si mysleli. Že nemáte šanci, že jste rozdrceni. Bezmoc.

Tak přesně to se mi dnes stalo.

Vezměme to ale hezky popořádku. Dneska jsem vracel Domči čelovku a šifrovací pomůcky, které jsem jí omylem vzal na Palapeli. A nebylo by to správné sourozenecké setkání, aby mě sestřička nepozvala k sobě domů, kde jsem mj. měl možnost prohlédnout si ultimátní knížku, v níž byly vytisknuté fotografie jí samou pořízené.

Představte si ten epický záběr do hlavy hlavní postavy, ve které se během následujících několika vteřin všechno zhroutí. Anarchie. Tuto myšlenku jsem pojal asi na páté straně. Říkal jsem si “ty fotografie jsou opravdu zajímavé a každá něco vyjadřuje”, měly opravdu hloubku. Nevím, v kolika letech je sestřička fotila, ale ty fotografie jsou prostě… slovy nepopsatelné. Tušil jsem, že se něco může stát.

Po projití několika stran mě ale absolutně vykolejila koláž někde ve dvou třetinách knihy. Bylo to asi 7×4 fotky v tabulce přes šířku celé dvojstrany, které byly ještě víc slovy nepopsatelné. Teď mě napadla dobrá analogie: představte si genialitu textů Poletíme, vynásobte to dvakrát, dejte tomu podobu obrázku a to je ono. To je ta koláž. Na první pohled nepochopitelná. Není dost času na to ji pochopit. Mozek se mi vařil, nic nefungovalo, logika se ani nezapla. Něco tomu bránilo, nepopsatelná prvotní bariéra bránící tomu, aby celá koláž mohla být rozložena na na malé fotečky, každá z nich důkladně analyzována, všechny analýzy složeny v konkrétní obraz a ten složen v hlubokou myšlenku. Celou situaci zachránil až pochybný timeout, ve kterém jsem naznal, že tento obrázek nepochopím. Zrada. Proč?

Když se na to tak zpětně dívám, říkám si, že je to pro to, že jsem asi uviděl metaforu v2.0. Něco, na co nejsem připravený. Možná to ale bylo chytré. Možná, že mi bylo zabráněno v té tradiční analytické rozkladné metodě zabráněno, protože by nebyla účinná. Když nad tím tak přemýšlím, vnímám to jako magii. Zní to fakt divně, když řeknu “mozek věděl, že tato metoda nebude fungovat a tak ji zakázal”. Zní to podivínsky. Zní to, a´jako kdybych byl nějaký nabušený inteligentní člověk z filmu, kterému injekce rozšířila kapacitu mozku. Zní to egoisticky. Ale o tom je tento blog, nechci se vázat mezemi slušnosti a společenských konvencí, chci říct, co jsem cítil.

Možná, že si ta fotka zaslouží Nový přístup. Ovládnout se v dekompozici a spatřit dílo takové, jaké je. Nevím, jak ocenit jeho genialitu bez toho, abych ji detailně analyzovat. Nevím, jaký zvolit algoritmus. Jsem v koncích. A právě pro to to musím vyzkoušet. Nový přístup. Zní to honostně, tak se někam posuň, Honzo.

Sestřička mě dnes dostala. Uvědomil jsem si, že je mnohem chytřejší, než já – alespoň vnitřně. Má schopnost vytvářet umění. Správně uměni. Umění, které vede k zamyšlení a které je krásné. Bojím se. Bojím se jí. Začínám mít dojem, že je kouzelnice, která může zatahat za provázky, kterými řídí úplně všechno. Asi přeháním, ale opravdu se bojím. Je nejlepší do toho jít po hlavě? Stáhnout se? Experimentovat? Napovězte.

Znáte ten pocit…

Vánoční pohoda

Vánoce jsou pro mě svátky pohody. Zatím. Je sice pravda, že bych měl například psát seminárku do fyziky, ale…. času je ještě dost.

V poslední době se toho zas tak moc důležitého neudálo, za zmínku snad stojí zajímavá debata s mou milou sestřičkou, která mi připomněla, že jsem člověk a že lidé jsou prostě složití. Zvláště, když vlastně nikdo neví, co chce.

Na druhou stranu, když o tom ale tak přemýšlím, možná je to dobře. Možná je to změna k dobrému od časů, ve kterých jsme s Terkou došli k závěru, že drátky, které mi mají vést do srdce, tam prostě nejsou. Jak se zdá, možná tam někde stále jsou. Možná, že je stačí jen připájet zpět a že jimi začne opět protékat proud. A právě proto, že píši tento příspěvek, si myslím, že už jsem na jejich obnovení začal pracovat :-). Jen doufám, že naše sourozenecké debaty nepoklesnou na úrovni, že se budeme mít stále čemu smát a z čeho (a koho) si dělat legraci. Doufám.

Jinak včera jsem mluvil s Evou, kterou jsem (snad) úspěšně přesvědčil na N-trophy (uffff…), takže jsem neskutečně spokojený. Je super mít po boku člověka, který MÁ ČAS, chuť a také zodpovědnost k tomu něco udělat a dotáhnout to do konce. Teď už jen zbývá domluvit to s Terkou, dát společnou schůzku, vybrat název týmu a doufat, že všechno proběhne dobře. Konkurence je letos fakt veliká 🙁 (do jediného finále postupuje 16 týmů z celé ČR a SR).

Jak to tak bývá, jako obvykle kašlu na věci, které mám dělat, a dělám to, co mě baví, takže poslední dny jsou ve znamení vývoje SW na řízení kolejiště (teď jsem snad úspěšně odladit POM), dokonce už máme vytvořený tým na Palapeli (těším se 🙂 ). Za pár dní se potkám s Blanenskými rytíři (bohužel bez Aleše, což mě trochu mrzí…) při Kvízu v Trojce “Star Wars”. Takže teď je přede mnou klíčová otázka: “Studovat Star Wars, či psát seminárku do fyziky?”

Uvidíme.

Musím přes svátky vymyslet nějakou ztřeštěnost, chybí mi polepování se samolepkami ve Vidě s nadáči :-).

Hezké svátky

Vánoční pohoda

Každý oheň potřebuje iniciační energii

A nejen oheň. Alespoň pro mě. Po dnešku (a dnech mu podobných) mi přijde, že člověk (tedy já), prostě neumí říct to, co by chtěl. Stále mě udivuje technologie lidského mozku, která se přes očividný a vědomý chtíč snaží zabránit sebemenší zběsilosti. Člověk se tak jednoduše nezeptá “nechtěla bys se mnou chodit?”, ale maximálně se uculuje. Vždy, když po podobném dni přijdu domů a začnu přemýšlet, stále víc mi dochází, že jsem asi pako. Sebrat odvahu na podobná slova mi trvá v řádu měsíců a to ještě musí být vhodná příležitost. Ale musím se pochlubit (promiň, to já rád dělám…), že tento údaj je založen na reálných datech 🙂 .

A tak jsem se, po docela krátkém přemýšlení, rozhodl vyrobit zápalky. Vyrobit zápalky, které dodají potřebnou iniciační energii a oheň se minimálně pokusí zapálit. To nejhorší, co můžou zapálit, je totiž neskutečně zajímavá debata o hoření. To nejlepší je naopak hoření. Ale jak se říká

Oheň je dobrý rádce, ale špatný pán.

Můj geniální plán vypadá velmi jednoduše:

  • Když mi řekneš “brazilská alemana se smyčkou”, v libovolném kontextu, dostaneš malou pusu na pusu (pakliže jsi holka, samozřejmě) 🙂 .
  • “Dvojitá brazilská alemana se smyčkou” pak vyrobí pusu pořádnou trvající alespoň několik vteřin se zapojením…. ehm… domysli si to.

A myslím to vážně!

Ohni sice nerozumím, ale to mi nebrání si s ním hrát…

Každý oheň potřebuje iniciační energii

Nachlazen, ale těším se…

Po delší době jsem dnes opět zachrchlal, což mě vůbec netěší; hloupé nemoci! Mamka s taťkou doma řežou krocana, který váží víc, než moje sestra Verča (sestra 15 kg, krocan 19 kg )… 😀 a dnešní písemku s deskriptívy jsem zvládl díky tomu, že mi Lukáš vysvětlil celou látku během jedné minuty. Z toho plyne krásné ponaučení pro příště:

Nejdřív holky, pak škola. I tak bude vše fungovat!

Původní plán totiž byl učit se deskriptívu v poledne, při cestě do školy (jako idiot jsem si nechal pomůcky doma, v poledne jel domů a pak zase do školy…), ale pak jsem tak nějak… na zastávce potkal veselou Kačku. Veselou především proto, že “jí odpadly 2 hodiny a valí do města kupovat židli”. Když si představím kupování židle v naší rodině, vypadalo by to asi následovně:

  • taťka: “Honzo, přines svinovací metr. Zdá se mi, že ty nohy nejsou v pravidelném čtverci.”

…. což je samozřejmě správný přístup (v případě, že židle má být dokonale symetrická).

To mi přes vláčky připomíná to, že bych měl shánět Vánoční dárky…. pro někoho jiného, než pro sebe (ty už naštěstí mám, hurá! 🙂 ).

Asi začínám chápat, proč si McFee připravuje témata na schůzky s holkama, o kterých se s nima může bavit, když bude stát konverzace. Na světe totiž existují (bohužel) i normální lidi, kterým si člověk jednoduše nemůže ztěžovat, že v matice moc počítáme a děláme málo důkazů. Do takové konverzace je pak ideální přidat ještě nějaký “zábavný důkaz”, pak je onen produktor v očích nebohého příjemce úplně mrtvý. ještě, že se znám s ulítlími lidmi alespoň tak, jako je Kačka (stále váhám, jak moc ji baví matematika), a že si můžeme navzájem vyprávět nerdské vtipy. Jste bezva, mí kamarádi :-).

A abych se konečně dostal k tomu, na co se těším: těším se na zítřejší pečení fraktálových sušenek (pšššt, neříkat Lucce!), na které mj. přijde sestřička Domča, Maky a Ron. Nakoupím suroviny na těsto a bude zábava. Především s mojí perverzní sestrou… dovedu si představit, co s toho těsta bude vyrábět.

Abych citoval Rona, který “to s Domčou domlouval”, patrně pro to, aby se vymluvil ze své role kuchaře (komu by se chtělo pomáhat Horynovi brzo, když Maky přijde až později). V konverzaci pak padaly zajímavé věty ve stylu DRO jako například

Ron: No co se zítřka týče: už jsem dal Domče instrukce, jak tě má uspokojit, abys nás nechtěl škrtit.

Uvidíme, kdo koho bude škrtit… že, sestři?

Nachlazen, ale těším se…