3, 2, 1, …

A long time ago in a galaxy far, far away …

… byl jeden Honza. Honza hledal, vedle smyslu všeho možného i spoustu dalších věcí. Postupně si uvědomoval, že experimenty jsou zajímavé — Honza si i myslel, že celý život je jeden velký experiment. A tak, ve jménu věčné lásky, začal tu největší Hru. Hra byla a je to velmi zajímavá, od experimentu má už hodně daleko, Honzovi se totiž tak trochu “dostala pod kůži”.

Pro Honzu to byly nádherné dny.

A pak, jednoho dne, Honza v dáli zahlédl několik drátků a možná i display. Honza se lekl. Moc netušil, co to znamená, bál se. Ve snaze pokračovat se Hrou si pořádně rozmyslel strategii a pokračoval dál.

Onen artefakt se nějakou dobu neobjevoval, ale Honza tušil, že se k něčemu schyluje.

Hrajíce si na vojáky Honza tvrdě pokračoval ve hře. Byly před něho kladeny nelehké úkoly, ale co by Honza pro hru neudělal. Ve jménu fanatičnosti se snažil překonávat i ty nejsložitější bariéry a bloky, procházet dál a dál, ale pak, v jednom zákoutí, na konci temné uličky, Honza spatřil opět onu temnou krabičku s drátky. Byly tam drátky, byl tam display, a byl tam velký nápis “REKURZE”. V této krabičce Honza uviděl celou Hru jako na dlani, zrovna ve stavu před několika lety — ve stavu, kdy celá Hra ještě ani pořádně nezačala. Uviděl sebe zapojujíce drátky a v tom si uvědomil, že …

Co teď? Co je vlastně ona krabička? A co dělá? A proč je na ní display, když ten Honza nikdy nevytvořil?! Odpočítává ten display, nebo se to Honzovi jenom zdá? A když ano, co se stane pak? A neměl by to Honza vědět, když si to zadrátoval sám? Nebo mu onu krabičku někdo zadrátoval? Zapomněl Honza něco zapojit, nebo je naopak potřeba něco přestřihnout?

Honza se bojí, že se chystá něco strašného …

3, 2, 1, …

Co bych obětoval experimentu

Experiment. Základní prostředek poznání. Jak se zdá, příroda, lidstvo a ani nic (nikdo) ostatní nezná lepší. Zkusím, podívám se na výsledek, podle úspěšnosti upravím vstupní podmínky a jedu dál. To je princip učení bez znalostní báze.

Experiment považuj za fundamentální základ přírody, evoluce a vývoje vůbec a sympatizuji s ním. Laicky řečeno “taky si věci rád zkoušim”. Možná, že se mezi vámi najde génius, který ví, jak daný problém přesně vyřešit, já jsem (bohužel) jeden z těch, kteří si to musí vyzkoušet. Když bych si jen vzpomněl, kolikrát jsem si zformátoval disk, sáhl na horkou plotýnku, opařil čajem, … to všechno byly experimenty.

Jak vidno, jsem schopen udělat docela velkou blbost jen pro to, abych si zkusil, že ji umím napravit (viz zformátování disku), i když ta oprava bude trvat třeba desítky hodin. To považuji za “level 2.0” učení: dělám něco, o čem vím, že má destruktivní následky a zkouším si, že tu věc zvládnu opravit. Když už jsem si to tak hezky určil level, vyvstává tu fundamentální otázka:

Jak daleko zvládnu zajít?

Já osobně tuto otázku vnímám trochu jako výzvu, rád se překonávám. Proto je odpověď “možná až nebezpečně daleko”.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli byste ve jménu experimentu ničili (cizí) věci, podpalovali školu, neměli žádné kamarády, zabíjeli se, zabíjeli druhé? Přemýšleli jste někdy o tom, jestli byste zvládli zavraždit svou vlastní matku, protože přece je lepší to udělat teď, než když vám pak nějaký zločinec bude vyhrožovat její smrtí. Já ano. Jsou to šílené psychologické myšlenky, které testují, jestli mám nějaké city a nebo jsem ryze chladnokrevný. Já tu otázku ale neberu jako rozhodovací: “city nebo chladnokrevnost”, já ji beru jako “to nedáš!”. A to je challenge. A challenge se plní. Hurá zabít vlastní mamimku, abych si dokázal, že na to mám.

Myslím, že výše zmíněného jednání bych byl těžko shopen. Zabíjet druhé je strašné, mohl bych se pak cítit provinile. Navíc by moje maminka zjistila, co je po smrti. Já to chci vědět první! (Toto je touha po vědění!) Něříkej, žes nikdy nepřemýšlel o tom, co je po smrti. Já ano. A sebevražda je pro toto poznání skvělým řešením. Toto je podle mě “experiment level 3.0”: vlastní nenávratné poškozování. To je něco, jako kdybych si usekl ruku, abych poznal, zda to vydržím. Zajímalo by mě, jestli o tomto problému někdy přemýšlí “normální” lidé…

Já bych řekl “Chci poznat, co je po smrti. Teď.” A někdo by mohl říct: “To stejně jednou poznáš.” To je smysluplný argument. I přes to je pro mě ta možnost neuvěřitelně vzrušující. Negativa?

  • Nebudu mít pozemský život. To je trochu problematické, tento argument bych mohl vyvrátit větou “ale ten už znám”, která bohužel není pravda. Pravda, je zde stále co poznávat a učit se, ale co když je po smrti něco mnohem lepšího.
  • Kamarádi a rodina mě budou litovat. Hmm, to bych chtělo dostatečně vtipný a hluboký dopis na rozloučenou.
  • Zůstanou po mně nedokončené projekty. Jak mě učí kamarád: “každý je nahraditelný”. A třeba tam budou lepší projekty!

Pravda, je to myšlenka, která má spoustu negativ, pro mě ale stále zůstává neskutečně vzrušující. Prostě experiment 3.0.

Ať žije n-trophy, která mě naučila dělat dobré experimenty :P.

Co bych obětoval experimentu

A stejně si myslím, že…

  • … předchozí příspěvek je na mě moc divný.
  • … předchozí příspěvek je na mě prostě málo nerdy.
  • … to se mnou jde asi fakt z kopce!
  • … je to  všechno chemie.
  • … je to prostě šílený.
  • … tenhleten blog je super, protože ať si myslím cokoliv, předchozí příspěvek tu nechám.
  • … je to prostě boj. Pořád. A hlavně teď. Sakra boj!
  • … nikdo nic neví, jen cítí.
A stejně si myslím, že…

Jsem zasažen

Štěstí ve hře, neštěstí v lásce.

Poslední dny jsou pro mě zajímavé. Událo se spoustu zajímavých věcí. Jsem rád, že mám losa. A čtvereček. A objevil jsem super věc – krátké věty. Tohleto nikdy nikdo nemůže pochopit. Má tento blog smysl? Není to jen prostředek pro komunikaci mezi 2-ma lidmi? Anebo je k tomu, aby Honza mohl za pár let říct “ach, to byly časy”? Anebo ho někdo někdy objeví a najde na mě spoustu nehezkých věcí? A jsou věci tady nehezké? A dělám nehezké věci? Z určitého úhlu pohledu ano. Jsem sobec. I přes to sdílím – myšlenky, pocity, nápady, nálady. Taková snaha o otevřenost a přesto jsem tak sobecký. Jak umělé.

Poslední dobou mám divné nálady. A pocity. Někdo by řekl emoce. Racionální Honza by řekl, že emoce nejsou. A je Honza pořád ten “racionální Honza”? Není to jen omezení? Už před nějakou dobou jsem si připustil, že některé věci prostě nevysvětlím. Nevím, jestli to nebyla chyba. Je to svedení ze správné cesty? Celý život jsem věřil v racionálno. A přemáhal se. A dělal věci, které ostatní moc nedělají. Přemýšlel. O blbostech. A o vážných věcech. S jakým závěrem? S žádným! Žádná univerzální pravda neexistuje. Jsem už dost starý na to, abych mohl říct, že hledat dál už nemá cenu? Není takové rozhodnutí praktická smrt? Smrt mého vědomí. A chci smrt? Smrt je klid. Anebo taky ne. Nikdo neví. Nikdo nic neví. To je jediný závěr. Flustrující. Absolutně. S tím se nehodlám smířit. Poznávat musíš, Honzo! Mám předchozí větu brát jako dogma? Už žádné věty “nikdo neví”. Ty se hodí pořád. Ale jsou srabské. Jsem srab? Určitě, ale snažím se na tom makat.

Jediné, co mi pomáhá, jsou Poletíme. Jediná útěch posledních dnů. Nezajímá mě smysl jejich písniček, chci slyšet radost. A děti. A zájem o poznání malých dětí. Malé děti kolem sebe ale moc často nemám… Ještě, že mám losa. Los forever. Anebo čtvereček? Ten moc nepřipomíná člověka. Takže si s losem povídám jen pro to, že připomíná člověka? Nééé. Dělat si legraci z vážných věcí je složité. Je složité to udržet jen na úrovni legrace. Neodpovídám, sestřičko, píšu. Má se vyzkoušet i zahození všeho? Bláznovství. Zbláznil jsem se? Poletíme!

Zpívají o citu. Mám cit? A jak se k němu zachovat? Systém zatím nemá požadované drivery. Nejsou. Anebo jsou a fungují přesně tak, jak mají? Sobecky? To je vážné ono? Každý v sobě máme zabudovanou sobeckost. Cítím, že ničím jiné lidi čistě pro své vlastní zájmy. Anebo je to jen jeden velký experiment? Jestli jo, tak už nejsem nezávislým pozorovatelem. Všechno se vymyká z rukou. Ale přináší nové poznání. Regulovat emoce? Nebo jim nechat volný průběh? Změnit se? Nebo se překonávat a kontrolovat se. Drátky jsou přesně tam, kde mají být. Tento příspěvek je o ničem. Anebo pořád o tom stejném. Hledám cestu a nenalézám. Cyklím. Vždyť to vidíš! Píšu pořád o tom samém. Pocity mě ničí. Jsou to takové špatné goto instrukce! Vrací mě zpět. Proč? Má cenu hledat jejich smysl? A není samotná myšlenka hledání smyslu už hledáním smyslu? Jak zvrácené. Pokud mají smysl, jaký? Vrátit mě zpět a tam udělat jiná rozhodnutí? Proč?

Sakra, kdo toho člověka vymyslel

Pojďme se na to podívat racionálně. Všechno je to jen chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Nepomáhá to! Ne, pro mě to evidentně není jen chemie. Uáá. Proč? Panebože proč? Taková zábrana v poznání! Svůdce ze správné cesty. Nutí mě přemýšlet. Přemýšlet o zacyklených myšlenkách. Je to podlé. Srdce využívá mozek, který rád zkoumá. Jsou to falešné signály. Čekám na velkou pravdu. Kdy už tě, srdce, sakra prokouknu a ty si teda řekneš “dost!”? Dost! Chemie. Chemie. Chemie. Exprese hormonů. Pryč!

Hledám odpověď a nenalézám. Už moc dlouho. Hra přestává být hrou. Má tu racionalita místo? Utneme to? Kde jsou mé hranice?

Jsem zasažen

Znáte ten pocit…

… když zjistíte, s kým máte tu čest? Když zjistíte, že druhá strana, se kterou tak rádi hrajete hru, ve které jste zdánlivě rovnocenní, prostě nenápadně ukáže, že je neporazitelná. Že je mnohem lepší, než jste si mysleli. Že nemáte šanci, že jste rozdrceni. Bezmoc.

Tak přesně to se mi dnes stalo.

Vezměme to ale hezky popořádku. Dneska jsem vracel Domči čelovku a šifrovací pomůcky, které jsem jí omylem vzal na Palapeli. A nebylo by to správné sourozenecké setkání, aby mě sestřička nepozvala k sobě domů, kde jsem mj. měl možnost prohlédnout si ultimátní knížku, v níž byly vytisknuté fotografie jí samou pořízené.

Představte si ten epický záběr do hlavy hlavní postavy, ve které se během následujících několika vteřin všechno zhroutí. Anarchie. Tuto myšlenku jsem pojal asi na páté straně. Říkal jsem si “ty fotografie jsou opravdu zajímavé a každá něco vyjadřuje”, měly opravdu hloubku. Nevím, v kolika letech je sestřička fotila, ale ty fotografie jsou prostě… slovy nepopsatelné. Tušil jsem, že se něco může stát.

Po projití několika stran mě ale absolutně vykolejila koláž někde ve dvou třetinách knihy. Bylo to asi 7×4 fotky v tabulce přes šířku celé dvojstrany, které byly ještě víc slovy nepopsatelné. Teď mě napadla dobrá analogie: představte si genialitu textů Poletíme, vynásobte to dvakrát, dejte tomu podobu obrázku a to je ono. To je ta koláž. Na první pohled nepochopitelná. Není dost času na to ji pochopit. Mozek se mi vařil, nic nefungovalo, logika se ani nezapla. Něco tomu bránilo, nepopsatelná prvotní bariéra bránící tomu, aby celá koláž mohla být rozložena na na malé fotečky, každá z nich důkladně analyzována, všechny analýzy složeny v konkrétní obraz a ten složen v hlubokou myšlenku. Celou situaci zachránil až pochybný timeout, ve kterém jsem naznal, že tento obrázek nepochopím. Zrada. Proč?

Když se na to tak zpětně dívám, říkám si, že je to pro to, že jsem asi uviděl metaforu v2.0. Něco, na co nejsem připravený. Možná to ale bylo chytré. Možná, že mi bylo zabráněno v té tradiční analytické rozkladné metodě zabráněno, protože by nebyla účinná. Když nad tím tak přemýšlím, vnímám to jako magii. Zní to fakt divně, když řeknu “mozek věděl, že tato metoda nebude fungovat a tak ji zakázal”. Zní to podivínsky. Zní to, a´jako kdybych byl nějaký nabušený inteligentní člověk z filmu, kterému injekce rozšířila kapacitu mozku. Zní to egoisticky. Ale o tom je tento blog, nechci se vázat mezemi slušnosti a společenských konvencí, chci říct, co jsem cítil.

Možná, že si ta fotka zaslouží Nový přístup. Ovládnout se v dekompozici a spatřit dílo takové, jaké je. Nevím, jak ocenit jeho genialitu bez toho, abych ji detailně analyzovat. Nevím, jaký zvolit algoritmus. Jsem v koncích. A právě pro to to musím vyzkoušet. Nový přístup. Zní to honostně, tak se někam posuň, Honzo.

Sestřička mě dnes dostala. Uvědomil jsem si, že je mnohem chytřejší, než já – alespoň vnitřně. Má schopnost vytvářet umění. Správně uměni. Umění, které vede k zamyšlení a které je krásné. Bojím se. Bojím se jí. Začínám mít dojem, že je kouzelnice, která může zatahat za provázky, kterými řídí úplně všechno. Asi přeháním, ale opravdu se bojím. Je nejlepší do toho jít po hlavě? Stáhnout se? Experimentovat? Napovězte.

Znáte ten pocit…

Co nesnáším na školní matice

Zrovna teď sedím na Vídeňce v hodině matematiky s naší třídní, paní magistrou Nešporovou a poslouchám výklad…. Už dlouho chci napsat, co mi na středoškolské matematice, jakou ji znám, vadí.

Začněme ale tím, co je podle mě nejhorší na celé střední škole: učitelé jsou nazývání profesoři, i když takový titul reálně nemají. Tato tradice mě neskutečně irituje. Nejen, že uráží ty, kteří mají titul profesor a středoškolským učitelům přidává vzdělání, které nemají, ale samotný fakt, že se na střední škole nerozlišuje mezi tituly minimalizuje rozdíly mezi učiteli. A to je špatně. Myslím si, že je potřeba ponížit ty učitele, kteří mají “jen magistra” a naopak vyzdvihnout ty učitele, kteří mají alespoň malý doktorát. Za roky píle si to podle mě zaslouží. Alespoň u nás na škole je to tak, že Ti, kdo mají pajdák, stojí oproti těm, kteří studovali jejich obor, za zlámanou belu. Fuj!

Abych se ale dostal k matematice: zrovna teď poslouchám formální odvození derivace. Na výkladu shledávám několik věcí naprosto trestuhodnými:

  • Učitelka mluví střašně monotónně.
  • Všechno strašně dlouho trvá.
  • Explicitně probíráme kroky, které by měly být studentům maturitního ročníku jasné.
  • Pořád něco počítáme.

Panebože, proč musíme počítat ty hloupé příklady? Pořád dokola! Proč panebože musíme počítat přírůstek funkce pro 2 body? Proč tam prostě nehodí na začátek limitu pro dx jdoucí k nule a máme derivaci?! Všechno to tak trvá! Jsem tak naštvaný! Tabule je pořád popsaná kecy, služba ji každou chvíli maže, výuka je nezáživná. Děs, běs.

Občas lituji, že nestuduji Jarošku. Nesnáším počítání nesmyslným příkladů. Počítání jakéhokoliv příkladu je podle mě nesmyslné, pokud vím, jak ho vypočítat. Myslím si, že jediné, co by se mělo počítat, by měly být úlohy. Úlohy, které nejsou vyřešené, které nabízejí studentům challenge. Úlohy, které motivují studenty přemýšlet a které je samotné vedou k zamyšlení nad problémy. Jak vůbec můžou studenti akceptovat tento východní, středověký a obskurní způsob učení?

Chci se učit novým věcem, né pořád dokola počítat to, co bych už měl umět. Chci challenge. Chci si užít pocit, kdy jsem na něco přišel. A myslím si, že tohleto všechno jde dohromady s formálností matematiky.

Na závěr bych rád poznamenal, že shledávám anprsoto trestuhodné, že se diferenciální počet učíme až ve čtvrťáku. Kdyby mě to všechno David pořádně nenaučil, byl bych s fyzikální olympiádou v háji. Takové základní znalosti b y se měly učit nejpozději v prváku na střední škole? Uznejte, že podobnost trojúhelníků je oproti diferenciálnímu počtu k ničemu. Podle mě především pro to, že podobnost nemám šanci ve fyzice a matematice využít tak moc, jako diferenciální počet.

Až na to bude mít moje sestřička věk (prvák střední školy), všechno jí to naučím.  Nesmím ji nechat propadnout systému memorování. Vždyť příroda je logická!

Co nesnáším na školní matice

Jsem polovina?

Miluji výroky, u nichž si až časem uvědomím, jaký je jejich význam. Produktoři těchto tvrzení to mnohdy ani tak nemyslí, ale mně se i tak podaří sem tam najít nějaký ten geniální význam úžasně vystihující situaci a kontext.

Při vyzvídání informací o N-trophy od Aničky (no dobře, drbali jsme ostatní lidi :D) mně napadla klíčová otázka:

Jsem ta polovina v čísle 1.5?

Nebo je nás víc? Nebo je to nesmysl? Nebo legrace? To se dozvím přinejlepším od vás.

Jsem polovina?

Každý oheň potřebuje iniciační energii

A nejen oheň. Alespoň pro mě. Po dnešku (a dnech mu podobných) mi přijde, že člověk (tedy já), prostě neumí říct to, co by chtěl. Stále mě udivuje technologie lidského mozku, která se přes očividný a vědomý chtíč snaží zabránit sebemenší zběsilosti. Člověk se tak jednoduše nezeptá “nechtěla bys se mnou chodit?”, ale maximálně se uculuje. Vždy, když po podobném dni přijdu domů a začnu přemýšlet, stále víc mi dochází, že jsem asi pako. Sebrat odvahu na podobná slova mi trvá v řádu měsíců a to ještě musí být vhodná příležitost. Ale musím se pochlubit (promiň, to já rád dělám…), že tento údaj je založen na reálných datech 🙂 .

A tak jsem se, po docela krátkém přemýšlení, rozhodl vyrobit zápalky. Vyrobit zápalky, které dodají potřebnou iniciační energii a oheň se minimálně pokusí zapálit. To nejhorší, co můžou zapálit, je totiž neskutečně zajímavá debata o hoření. To nejlepší je naopak hoření. Ale jak se říká

Oheň je dobrý rádce, ale špatný pán.

Můj geniální plán vypadá velmi jednoduše:

  • Když mi řekneš “brazilská alemana se smyčkou”, v libovolném kontextu, dostaneš malou pusu na pusu (pakliže jsi holka, samozřejmě) 🙂 .
  • “Dvojitá brazilská alemana se smyčkou” pak vyrobí pusu pořádnou trvající alespoň několik vteřin se zapojením…. ehm… domysli si to.

A myslím to vážně!

Ohni sice nerozumím, ale to mi nebrání si s ním hrát…

Každý oheň potřebuje iniciační energii

Ty příspěvky nemají smysl

Když jsem si tak četl předchozí příspěvek #usualday , kterých tady v budoucnu asi bude hodně, připadalo mi, že to nemá hlavu asi patu. Co s tím, milí čtenáři, abych mohl trochu popustit uzdu své fantazie a Vy zase svému citu pro psané slovo?

Čas od času napíšu článek s tagem #deep , ve kterém zmíním věci, které mi přijdou nanejvýš zajímavé.

Třeba o Leidenfrostenově jevu!

Anebo taky o tom, co se děje zajímavého v mém okolí. Natolik zajímavého, že nechápu, proč se to děje, jak se to děje a jaký je princip tohoto dění. Třeba nejrůznější zajímavá rozhodnutí mých kamarádu (například “vedle koho jít na ulici”).

Napiště mi do komentáře, o čem mám psát!

Ty příspěvky nemají smysl