Studujeme informatiku… protože jsou v ní velké peníze!

V pondělí v předmětu Algoritmy a datové struktury jsme měli tu čest nechat se lákat na studium v zahraničí. Propagátor zahraničních studií před nás předstoupil a tázal se nás, studentů v plné přednáškovce, na spoustu zajímavých dotazů. Pak se zeptal

Kdo studuje informatiku, protože se v IT točí hodně peněz?

Jeho přesnou formulaci si nepamatuji, podstatné je to, že se opravdu tázal, kdo z nás to dělá pro prachy a že se přihlásilo asi 80 % studentů včetně mých přátel. Můj údiv stoupal do závratných výšin… Kam ten dnešní svět spěje?! Ach.

Studujeme informatiku… protože jsou v ní velké peníze!

Když vám učitelé neříkají pravdu

Znáte tu situaci, kdy vám učitelé neříkají pravdu? Já už ne, neboť na FI jsou (naštěstí?) pedagogové, kteří se umí ovládat, minimálně verbálně. Na Vídeňce se mi ale čas od času stalo, že kantor prostě nemluvil pravdu.

Většinou se jednalo o drobnosti jako logické spojky ve větách, na které jsem buď vůbec neupozorňoval, nebo jsem o nich po hodině řekl učiteli, s kterým jsem se beztak bavil o něčem jiném. Nastaly ale i momenty, kdy učitelé uváděli dost zásadní informace nepravdivě.

Představme si třeba větu “1 kB je 1024 bajtů”, která je podle mezinárodních standardů nepravdivá. Zrovna v tomto případě mi neskutečně pije krev, že kantoři učí budoucí generaci nesmysly, které platily možná za jejich mladí, dnes je ale svět už trochu jinde. Děsí mě skutečnost, že se nová mladá generace naučí nesmysly, které bude dále předávat svým kamarádům, dětem, …

“Vždyť ta paní profesorka na to má i tabulku, kterou promítá! To musí být pravda, přece si to jen tak nevymyslela.

V takové situaci jsem se nedokázal udržet. Slušně jsem se přihlásil a řekl paní učitelce “paní profesorko, to je nesmysl, vy nemluvíte pravdu,” a pokračoval s předkládáním faktů. Nedávno jsem s tímto mým postojem obeznámil sestřičku, která mi vysvětlila, že takové věci se nedělají a že mám napsat kantorovi anonymní e-mail. Cítil jsem se velmi rozrušen.

V takové chvíli, kdy kantor cpe třiceti dalším lidem nesmysly, cítím morální povinnost vůči těm třiceti studentům, společnosti a budoucí generaci, říci z plných plic, že “toto není pravda”, říci to hned a okamžitě přesvědčit učitele i spolužáky, že pravda je někde jinde, aby si to zapamatovali co nejlépe.

Věřím, že není správné říkat kantorovi do očí “vy lžete”, neboť lhaní naznačuje, že by se jednalo o úmyslnou nepravdu, což, jak doufám, není tento případ. Zároveň ale věřím, že výše zmíněný příklad není hoden zařazení do kategorie “zjednodušeních”, která jsou pro vysvětlení látky bohužel mnohdy nezbytná. Podle mě se jedná prostě o nepravdu.

A tak mě zajímá, co si myslíte vy. Je podle vás správné na nepravdu upozornit hned a rázně tak, aby si všichni zapamatovali, jak je to správně, popovídat si s učitelem po hodině, poslat anonymní e-mail, nebo třeba nic nedělat… ?

Mimochodem, na FI mi opět řekli, že 1 kB je 1024 B. V přednáškovce se 150 dalšími studenty jsem svou poznámku nechal až na osobní konzultaci s kantorem…

Když vám učitelé neříkají pravdu

Výchozí bod

Výchozí bod, Kdo mě zná, pochopí, proč.

Z filmu mi utkvěl citát:

Jeden vědec se kdysi zeptal Dalajlámy: “Co byste dělal, kdyby něco vědeckého vyvrátilo vaše duchovní přesvědčení?” A on po dlouhém přemýšlení řekl: “Podíval bych se do všech dokumentů a na všechny výzkumy a snažil bych se věcem porozumět. A nakonec, kdyby bylo jasné, že vědecké důkazy moje duchovní přesvědčení vyvrátily, změnil bych své přesvědčení”.

Co byste dělali vy, kdyby něco duchovního vyvrátilo vaše vědecké přesvědčení?

Výchozí bod

Teoretická informatika? Nikdy!

pcJak si představujete programátory? Jako geeky zalezlé u svých počítačů, ve svých laboratořích, kancelářích a pokoljích, kteří vycházejí tak maximálně na záchod nebo na jídlo a myjí se tak nanejvýš když už jdou po týdnu někam ven? S tím týdnem je to trochu přehnané, ale zbytek na mě tak nějak sedí. Tedy, když se zrovna intenzivně věnuji programování.

Znám spoustu programátorů, hodně z nich pracuje na opravdu zajímavých projektech a neskutečně si jich vážím. Jejich práce se ale od té mé liší. Když si pozorně prohlédnete můj pracovní stůl, zjistíte, že nevypadá jako když si dělám svůj webísek, nebo třeba linuxový kernel. Projekt, na kterém pracuji, se totiž od většiny programátorksých projektů liší. V čem? Především v tom, že na běžném počítači si ho nepustíte. Na fotce totiž není jeden počítač, ale minimálně dva. A ten počítač, který mě zajímá, a s kterým si hraji, není onen notebook svítící do světa Cčkovký kód, ale jakási malá potvůrka na nepájivém poli na repráku vpravo.

cpu

Na zvětšeném obrázku je možno nahlédnout RaspberryPi a jakousi slátatinu drátků. Mozkem oné slátaniny drátků je malý procesůrek na zelené destičce vlevo. S tím si hraji.

Pracuji totiž na projektu uLI — Ultimate LI. uLI je v podstatě chytřejší převodník mezi USB a RS485. K tomu si programuji PIC v Céčku. Žere mi to poměrně hodně času a především mozkové kapacity, ale neskutečně mě to baví. Proč?

Představte si, že chcete implementovat novou feature. Jak začnete? Přemýšlením? Správně! To já taky. Pak začnete kódit a po nějakém času ladění dostáváte funkční program. V mém projektu je to jiné. Po fázi přemýšlení beru do ruky drátky, štípačky a kleště a jdu si připravit pískoviště. Pak napíšu program. Nahraji ho do procesoru a program samozřejmě nefunguje. Nojo, co s tím? Teď by se hodil výpis hodnot do konzole, co? Hodil… Ale já mám jen 2 LED diody, které si můžu zapnout nebo vypnout. 2 bity, to je alespoň debug rozhraní! A když si myslím, že jsem chybu objevil? Musím zkompilovat projekt, nahrát ho do programátoru a programátor pak nahraje FW do procesoru. Tato operace trvá přibližně minutu. Vím, že mnohé věci by pravděpodobně šly zrychlit, ale faktem je, že to určitě není jako na počítači: opravím chybu a rovnou pustím (třeba python), nebo opravím chybu, zkompiluji za 0.5s a pustím. Člověk se tak dostává do úplně jiné dimenze programování, kdy nad kódem mnohem víc přemýšlí, než ho vůbec “pustí”.

Anebo chcete třeba zprovoznit komunikaci přes USART. Nojo, ale jak na to? Začnete tím, že pár hodin studujete, jaké registry procesoru nastavit na jakou hodinu a doufáte, že program bude fungovat. Přijde mi neskutečně úžasné, že proto, aby můj program fungoval, musím jít k tabuli, nebo si vzít kus papíru a spočítat výsledek jednoduché rovnice a ten pak uložit do registru. A ono to třeba bude fungovat… nebo ne… tak mám ty 2 LED diody na debugování :-).

uLI zatím ještě není plně funkční, musím si sehnat osciloskop a pokračovat v programování, tak zítra bude můj stůl ještě hezčí :-).

Vytváření firmwaru mě neskutečně baví. Pohání mě myšlenka toho, že přes můj procesor budou v budoucnu proudit data, která budou povelovat mašinky tak, aby provoz na kolejišti vypadat co nejvíc realisticky. A ten procesor to zvládne. A vláčky se nesrazí. Je to něco jako přistát s raketou na Měsíci. S přesností na milimetry. Prostě geniální.

Teoretická informatika? Nikdy!

Událo se ve Stínadlech

Během posledních dní, chci říct posledních tří měsíců se událo spoustu zajímavých věcí. Nechť je tento článek volným povídáním o těch, které mi utkvěly v hlavě…

V posledních dnech asi nejvíc interaguji s Domčou a se školou. Začal jsem se hodně věnovat KSI, programuji web, konečně jsem se naučil, jak na frontend a tak si rozjíždím vývoj administrace. Po večerech zásobuji Domču svými názory, které ji občas přivádí i k pláči a cítím se provinile za to, co dělám a jaký jsem.

Je to velká legrace, neboť jsem z toho mnohdy sám zdeptán. Chybí mi ona krásná středoškolská léta, kdy jsem měl své kamarády, za kterými jsem každý den přišel do školy, pozdravil je, nemusel se učit a stále byl mezi nejlepšími ve škole. Tak to na FI vůbec nefunguje — je tam spousta chytrých studentů a když se člověk neučí, je v háji. Můžou se stát i takové legrační věci, že ho třeba vyhodí ze školy, už po půl roce … úplně reálně. Fascinuje mě a zároveň mě vytáčí, jak se Domča zajímá o to, abych byl pilným studentem. Připadá mi, že si nedovede představit, že bych nestudoval vysokou školu, kdežto já za hlavní gró všech svých současných aktivit považuji něco mezi vláčky a KSI. Možná jsem měl napsat “KSI a vláčky”, protože KSI se teď věnuji opravdu hodně…

Osobně si dovedu naprosto vážně představit, že mě ze školy vyhodí, protože jsem prostě líný… FI mi vrátila mé lajdačení z počátku semestru i s úroky — i když jsem se na zkouškové trochu učil a známky mám alespoň trochu slušné, mohly by být lepší, kdybych se svědomitě učil na průběžné testy.

Chybí mi středoškolské soutěže jako n-trophy, nebo řešení KSI. Dávaly mi pravidelnou dávku “problem solving”. To se na FI moc nevidí — leda, když se člověk nepřipraví na písemku :D. Pravda, na poslední písemce jsme měli za úkol vymyslet a sepsat důkazy dvou problémů, o kterých jsem nikdy neslyšel, tak to bylo takové tvůrčí a vzpomněl jsem si přitom na KSI, ale bylo to jednou za celý semestr. I když orguji KSI, chybí mi ona dávka “problem solving”.

Jo, a taky je mi už 20 let. Je to strašné, začínám si připadat, že jsem nic nedokázal :D. Studuji nějakou zapadlou školu v Brně, ještě že jsou tu ty vláčky! K narozeninám jsem dostal kakao od Domči, šlehačkovač, propan-buthanovou bombu, baterky AAA a knížku “Shell v příkladech” od rodiny. A taky knížku “Muži jsou s Marsu, ženy z Venuše” od Domči, abych se prý naučil chovat. Je to velice legrační, protože mi Domča vyhrožuje kdovíjakými sankcemi, když se nenaučím slušně chovat. Já bych tak rád trucoval, když mi někdo hrozí, to by to ale nesmělo být proti mým zájmům… Naštěstí jsem dostatečně velké pako, abych si svoje zájmy neuvědomoval a bortil tak úplně všechno, na čem mi záleží… hurá…

Ta knížka je jinak docela zajímavá, ale pořád tak nějak vnitřně bojuji s tím, že se nechci vzdát svých názorů a své osobnosti na úkor řečí, “které druhé pohlaví potěší”. Naneštěstí s mým tempem čtení literatury mám vždy dostatečnou pauzu na to, abych si přečtivší část nechal projít hlavou a udělal si na ní názor. A ono to snad i půjde skloubit oboji dohromady… A přitom je v té knížce tolik praktických věcí! Občas mám chuť po nocích číst unixové manuálové stránky 😀

To mi připomíná, že prokrastinuji. Silně. Měl bych se učit na zkoušku z Neimperativního programování, neboli funkcka. Funkcko je super předmět, má skvělého vyučujícího na FI (je zábavný a udrží studenty bdělé celou přednášku [1:40]). Nejlepší předmět, který jsem měl v podzimním semestru.

Ani nevíte, jak jsem rád, že se můžu někam vypovídat! Spousta lidí má svůj deníček, já mám svůj blogísek. Ach.

Další zajímavé události: vláčky na Mosilaně s největší pravděpodobností padnou a budeme stěhovat H0 kolejiště na MendelU. Moc nevidím do jednání, ale asi to tak nakonec dopadne a stěhování proběhne někdy v létě 2016. Na Mosilaně jsme vydrželi něco přes 12 let… (to jsem už tak starý?!)

A zase jsem odběhl od toho učení na zkoušku. Uááá. Naštěstí mně funkcko přijde strašně zábavné, tak doufám, že z něj budu mít nějakou hezkou známky. I když by byl hezký troll opakovat nějaký předmět na FI :-). Nebo se nechat vyhodit. Trololol.

Měl bych dělat na věcech pro Klub — mám na stole HW a mám za úkol napsat FW. Vůbec nevím, jak na to. Píši rozhraní mezi USB a RS485. Tedy, ještě jsem nezačal… Damn it! Po zkouškovém (pozítří?!?!?!), to bude spoustu času. I když, měl bych asi napsat ještě řešení fyziky…

Přemýšlím, že bych měl přibrat nějaké další koníčky, nebo nějaký projekt mezi zkouškovým a začátkem dalšího semestru. Spousta spolužáků pracuje, já dělám vláčky, KSI a nudím se. Ale nenechám se zdeptat. Vždyť přece ty peníze, které vkládám do vláčků, za ty pravidelné hádky mezi modeláři stojí! Ach, ještě, že mě Michal naučil poctivé argumentaci…

Připadám si jako programátor sedící za počítačem, pořád jen něco kódím. Do školy, na vláčky, KSI. Pociťuji na sobě fyzické nedostatky, před pár dny mě začala bolet ostruha v noze a brzy nejspíš půjdu na namáčení kůže do dusíku (nikdo nechceme použít to škaredé slovo pro onu část kůže). Maminka se vyjádřila, že když to zažila ona, že jí to děsně bolelo. A že prý si myslí, že má vyšší práh bolesti než já. V tom ji docela věřím… A tak se těším, až se budu svírat v takových bolestech, že nebudu ani schopen říct definici determinantu. A největší legrace bude, až mi zkolabují oči z toho  věčného koukání do monitoru a krk… hurá…

Úkoly do budoucna:

  • dělat to, co mě baví,
  • uvědomit si, co mě baví,
  • dělat kompromisy, ale také stát si za svým,
  • opravit bugy v mozkové emoční jednotce,
  • vymýšlet akce, které podnikat s Domčou,
  • trollit a
  • spousta nezáživných konkrétních věcí jako KSI, vláčky atp.

Hurá do toho a odmocnina je hotovo. To je ale random blog, co? 😀

Událo se ve Stínadlech

3, 2, 1, …

A long time ago in a galaxy far, far away …

… byl jeden Honza. Honza hledal, vedle smyslu všeho možného i spoustu dalších věcí. Postupně si uvědomoval, že experimenty jsou zajímavé — Honza si i myslel, že celý život je jeden velký experiment. A tak, ve jménu věčné lásky, začal tu největší Hru. Hra byla a je to velmi zajímavá, od experimentu má už hodně daleko, Honzovi se totiž tak trochu “dostala pod kůži”.

Pro Honzu to byly nádherné dny.

A pak, jednoho dne, Honza v dáli zahlédl několik drátků a možná i display. Honza se lekl. Moc netušil, co to znamená, bál se. Ve snaze pokračovat se Hrou si pořádně rozmyslel strategii a pokračoval dál.

Onen artefakt se nějakou dobu neobjevoval, ale Honza tušil, že se k něčemu schyluje.

Hrajíce si na vojáky Honza tvrdě pokračoval ve hře. Byly před něho kladeny nelehké úkoly, ale co by Honza pro hru neudělal. Ve jménu fanatičnosti se snažil překonávat i ty nejsložitější bariéry a bloky, procházet dál a dál, ale pak, v jednom zákoutí, na konci temné uličky, Honza spatřil opět onu temnou krabičku s drátky. Byly tam drátky, byl tam display, a byl tam velký nápis “REKURZE”. V této krabičce Honza uviděl celou Hru jako na dlani, zrovna ve stavu před několika lety — ve stavu, kdy celá Hra ještě ani pořádně nezačala. Uviděl sebe zapojujíce drátky a v tom si uvědomil, že …

Co teď? Co je vlastně ona krabička? A co dělá? A proč je na ní display, když ten Honza nikdy nevytvořil?! Odpočítává ten display, nebo se to Honzovi jenom zdá? A když ano, co se stane pak? A neměl by to Honza vědět, když si to zadrátoval sám? Nebo mu onu krabičku někdo zadrátoval? Zapomněl Honza něco zapojit, nebo je naopak potřeba něco přestřihnout?

Honza se bojí, že se chystá něco strašného …

3, 2, 1, …