Studujeme informatiku… protože jsou v ní velké peníze!

V pondělí v předmětu Algoritmy a datové struktury jsme měli tu čest nechat se lákat na studium v zahraničí. Propagátor zahraničních studií před nás předstoupil a tázal se nás, studentů v plné přednáškovce, na spoustu zajímavých dotazů. Pak se zeptal

Kdo studuje informatiku, protože se v IT točí hodně peněz?

Jeho přesnou formulaci si nepamatuji, podstatné je to, že se opravdu tázal, kdo z nás to dělá pro prachy a že se přihlásilo asi 80 % studentů včetně mých přátel. Můj údiv stoupal do závratných výšin… Kam ten dnešní svět spěje?! Ach.

Studujeme informatiku… protože jsou v ní velké peníze!

Proč jsem se dnes v šalině rozplakal

Logika. Vévodkyně věd. Já bych řekl, že dokonce větší vévodkyně, než matematika. Věřím v logiku. Věřím, že celý svět lze pochopit skrze logiku, ať už se bavíme o matematice, lidech, jazyce, … A myslím si, že je to správný přístup — celou střední školu se skoro vůbec nedrtím nazpaměť. Snažím se chápat, jak věci fungují, proč tak fungují, proč to chytří lidé vymysleli zrovna takto, proč tento autor napsal toto dílo a proč tento generál zvolil právě takovou taktiku.

Pravda, oproti spolužákům, kteří jsou ochotni “se drtit”, mívám horší známky. I tak jsem se sebou spokojen. Nemám sice tolik faktických znalostí, zato v nich mám systém, přehled a pamatuji si spoustu věcí (byť v hrubých rysech) i několik let zpět. Věřím, že je to správný přístup.

Dnes jsme měli deskriptívu. Připadal jsem si opravdu bezradný. Paní doktorka vysvětlovala látku po testu, který jsem úplně pos**l a já jen mechanicky rýsoval. Spolužák vysvětloval, že nechápe učivo, že si to pokusil při testu představit, ale že mu to moc nepomohlo. Což o to, děláme komplikované věci, které se často složitě představují, ale reakce paní doktorky mě úplně rozcupovala na kousíčky

Tady žádnou prostorovou představivost nepotřebujete, tady se máte mechanicky naučit zobrazení kružnice.

V ten moment jsem měl chuť opustit třídu. “PANEBOŽE, KDE TO JSEM?”, “Kam jsem se to dostal?”, “To snad nemůže být pravda!” křičel jsem si v hlavě. Tiše, ale přesto dost nahlas. Asi minutu jsem byl úplně mimo…

Při cestě do Lužánek jsem začal o jejím výroku přemýšlet víc. Přemýšlel jsem o tom, v jaké době to žijeme, že někdo je schopen takových výroků. Paní doktorky si vážím, ale myslím, že jí začínám nenávidět. Panebože! Mám chuť střelit do hlavy ne sebe, ale společnost, která vyznává tyto hodnoty!

A co je horší? Spolužáci. Spolužáci, kterým se takový přístup líbí, kteří si na něj zvykli. Kteří touto metodou budou třeba někdy někoho dalšího učit. Spolužáci pokřivení systémem, který je navádí do zajetých kolejí. Myslel jsem si, že žiji ve společnost 21. století, která k učení přistupuje jako k prostředku k předání znalostí tak, aby to obou stranám pomohlo a bavilo je to. Asi jsem se mýlil. Jak jsem se mohl tak splést…

Celý život jsem chodil a chodím do školy, protože mě to baví. Učím se, protože ně to baví, protože to dělám rád. Učím další lidi, učím děcka u Lužánkách a myslím si, že neučím stylem “drill”. Připadám si jako ve společnosti minulého století, ve společnosti, ve které jsme všichni dělníci. Sice už nestojíme u strojů a neobsluhujeme je, ale kreslíme hyperoskulační kružnice dle zadaného návodu. Asi jsem egoista, ale myslím si, že mám na víc. Nechci být dělníkem. Odmítám se učit zavedené postupy, které mě uvězňují mezi mantinely zaběhnutého uvažování. Odmítám se nechat zničit, jako někteří lidé, konvenčním názorem na svět, na vše. Chci zůstat malým dítětem, které se na svět dívá svýma nevinnýma očima, sice nic nechápe, ale na druhou stranu není svazováno způsobem přemýšlení, který je podle mě úplně na nic a který mají učitelé tak rádi.

I přes to si myslím, že určitá úroveň drillu je nezbytná. Úplně všude. Ve spoustě (nejen) věd má logika ale své vůdčí postavení. Myslím si, že deskriptíva, jakožto odnož matematiky, je tímto případem. Je tím případem, kdy by měl učitel mít vždycky v rukávu větu “ale tak si to zkuste představit, není to přeci tak složité…”. Navštívil jsem mnohá neznámá zákoutí matematiky, ve kterých představivost na první pohled postrádala jakýkoliv smysl, ale jak říká Vláďa Sedláček “právě v těchto oblastech je potřeba si to umět představit!” Je to základní stavební kámen jakési intuice, která provází (nejen) autory velkých a brilantních nápadů v historii lidstva.

Připadá mi, že většina spolužáků si myslí, že znalostí určitých integrálů spasí svět. Že jim to v něčem pomůže. Že jim to dá práci, peníze pro rodinu, štěstí,… nevím. Nemyslím to nijak špatně, ale podle mě toto jsou oni typičtí dělníci. Zní to egoisticky, ale já si připadám jiný. Tyto znalosti mi moc nepomůžou. Umí je každý. A každý je chápe asi tak, jak dobře se na škole vysvětlují — mizerně. Já se chci naučit, proč to tak je, jestli se to nedá udělat nějak jinak, jaké jsou alternativy a především proč to ti lidé sakra vymysleli tak, jak to vymysleli, co je k takovému “objevu” vedlo, jestli by tyto problémy nemohly být řešeny nějak jinak. Zkrátka přemýšlet, dumat a koumat. Když nad tím tak přemýšlím, asi se nevědomky připravuji na život člověka, který se na svět dívá jinak, člověka, který hledá cesty tam, kde ostatní nevidí ani dveře. Věřím, že jedině takoví lidé mají šanci něco změnit.

A proto jsem se dnes v šalině rozbrečel. Pomyslel jsem na to, jak je kreativita milionů dětí zabíjena školou a jakou změnu by to mohlo znamenat, kdyby takové děti byly učeny přemýšlet jinak. To by měl být cíl učitelů.

Přemýšlím nad tím, jak vyjádřit svůj nesouhlas s deskriptívou. Mám sto chutí tam nechodit, kazit rysy, říct paní doktorce, že toto není pro mě a že podle mě zabíjí kreativitu studentů. Nevím, na kolik jsem schopen to udělat. Vím totiž, že riskuji hodně. Riskuji propadnutí, riskuji opravné zkoušky, ale především, riskuji vyhození z Nadáčů díky průměru. I přes to si myslím, že se tu děje něco OPRAVDU špatného. Něco, co si zaslouží změnu. Něco, co se mi opravdu nelíbí. A co je mé nadáčství proti pokroku společnosti. Nic. Možná to ale jen moc přeháním…

Nechť je tento článek alespoň nějakým vyjádřením toho, že s paní doktorkou nesouhlasím. Je mi k breku a zároveň na zvracení… :-(.

Proč jsem se dnes v šalině rozplakal

Moc věcí, málo času na přemýšlení

Poslední dobou si připadám, že mám málo času. Vytěžuje mě několik dlouhodobých a několik krátkodobých projektů.

Myslím, že nejvíc mi na pozitivním přístupu k životu ubírá deskriptíva, Lužánky a maturita. Pořád mám pocit, že něco nestíhám. Do deskriptívy máme mít každý týden jeden rys, který zabere několik hodin a krom toho vůbec nechápu to, co děláme… začíná mi to lézt krkem. Přesto věřím, že bych se neměl přestat snažit a že zpoždění s rysy není až zas tak důležité. Na druhou stranu jsem rád, že mi za pár týdnů tento předmět skončí. Když tak nad tím přemýšlím, říkám si, že je to přesně, jako vždycky, když se pustím do neznámých věcí — jsem v té fázi, kdy si ono neznámo oťukávám, kdy mám některé základní znalosti, ale nejvíc by mi teď pomohlo si to celé zopakovat znovu. I přesto neustávám a neopakuji. Věřím, že to zvládnu.

V Lužánkách zrovna teď dokončujeme s oběma skupinami projekt, takže je přede mnou asi nejnáročnější úkol: vymyslet projekt, který děcka bude bavit, na kterém se něco naučí a který je přiměřeně náročný. Jako obvykle si připadám v koncích. Ještě mám trochu času, ale opravdu nic mě nenapadá… Nějaké nápady?

Celý minulý týden (od soboty) jsem nachcípaný, do toho se přidala Verča s jakousi střevní chřipkou… na jednu stranu je apatická, takže nevyžaduje moc pozornosti, na druhou stranu se ve spánku bohužel začala počůrávat. Rodiče byli tak vtipní, že si na neděli odpoledne odjeli na soutěž, takže jsem měl Verču na hlídání. Ale to naštěstí není tak hrozné, toto ještě dokážu brát s humorem :-).

Horší je ale to, že jsme sice byli v noci z pátku na sobotu na NaPalmně, ale já nevyřešil žádnou šifru :-(. Možná je to tím nachlazením, ale připadám si fakt hloupý. Šifrovačka mě moc nebavila, podcenil jsem výbavu (byla škaredá zima) a umístili jsme se mizerně. Myslím, že si na nějakou dobu dám s šifrovačkama přestávku.

Cítím, že omezuji své aktivity. Nevím, na kolik je to kvůli hloupé nemoci a na kolik je to kvůli strachu z maturity. Začínám mít pocit, že bych se měl reálně začít připravovat a něco dělat. Přeci jenom, přečetl jsem tak tři knížky z dvaceti. Na druhou stranu se mi nechce omezovat aktivity jako vláčky, domácí bastlení atp. Vidím, jak kolem mě letí eventy typu “Red Hat Open House”, kliknu “Join”, ale pár dní na to se začínám smiřovat s myšlenkou, že tam stejně nebudu moct jít. A to mě štve. jedna chci samozřejmě ukázat, že mám stejný přehled o dění kolem mě, jako má veselá sestřička, jednak chci body do PPNS a jednak to bude určitě zajímavé. Hloupá maturita mi ničí úplně vše!

Předchozí odstavce můžou znít docela negativně. Pravda, jsou docela negativní. I přes to jsem alespoň trochu spokojený. Jsem spokojený, protože právě psaním o věcech, které dělám, nedělám, můžu a nemůžu dělat si sumarizuji myšlenky. Alespoň nějaký únik od všech těch věcí, které bych měl dělat. Zároveň myslím, že se mé nachlazení pakuje a že to za pár dní bude v pohodě. Teď se hlavně nepřemáhat (jak to mám sakra udělat, když se na mě za ten prospaný týden navalilo pár věcí???) a pít teplý čaj. A především se usmívat; to by bylo fakt špatné, kdybych se neusmíval :-).

Přes víkend jsme pokročili v pracích na domě — celý dům je zasíťovaný a já si rozmýšlím koupi nové generace RaspberryPi. Doufám, že v brzké době budou k dispozici finance, dlouhodobý plán je: raspberry k televizi, mediální server a nový počítač pro bráchu. To je ale plán minimálně na 2 roky… Hudbou současnosti ale je výroba meteo stanice založeně právě na RaspberryPi, které mám doma. Chybí mi nějaké součástky, tak snad je v týdnu seženu, zapojím to a zprovozním pravidelné měření teploty a vykreslování do grafu. Webové rozhraní už mám připraveno, stačí jen napsat skript pro vytahování dat z teploměru a ukládání do databáze, který by měl být docela jednoduchý (navíc čerpám z jednoho webu).

Včera jsem šel spát v 19h, zdál se mi myslím nějaký divný sen o pouštění hudby, obsluhování mixážního pultu, hokejovém zápase, pokoji, ve kterém byla sestřička a tak. Myslím, že to spolu nějak souviselo… nebo to byly dva sny? Vězte, že kdybych věděl, napsal bych to sem.

Řeším nějaké detaily ohledně úlohy v KSI, jsem rád, že jsem dosáhl 150 bodů a tudíž jsem přijat na FI a tak. Tolik zhruba dění u mě v posledních dnech.

Napsal bych sem něco ve stylu “věřím, že bude lépe”, ale to by byl nesmysl. Věřím, že bude tak, jak si to udělám. Howgh.

Moc věcí, málo času na přemýšlení

Skoro jako umělec

Dnes jsem si vzal do školy nadáčskou mikinu, která má na zádech takový hezký obrázek.

Viol, moje alternativní spolužačka, spolužačka, kterou považuji za umělkyni a experta v oblasti architektury, mi ji pochválila. Cítil jsem se poctěn.

Sám moc dobře znám ten pocit, když je něco fakt super a chci obejmout člověka, který to vytvořil. Chci mu říct “tohleto je prostě dokonalé”. Výraz spojený s tímto pocitem jsem viděl ve Violiných očích. Pravda, já nejsem autorem toho obrázku a nechci si ho ani přisuzovat, pro mě je ale spíš důležité to, že nejsem sám na zemi, kdo pocit úžasu a obdivu zná. Připadal jsem si jako člověk schopný maximální empatie do Violiných pocitů a zároveň jsem vzdával hold návrháři toho obrázku.

Nikdy jsem se nad výjimečností obrázku nepozastavoval, ale teď, teď už žiji v novém světě. Ve světě, kde je se pozastavuji i nad zdánlivě obyčejnými věcmi.

Díky, Viol, je super se na svět koukat otevřenýma očima :-).

Skoro jako umělec

Kompliment zahřeje a nic nestojí

Ve čtvrtek jsme měli informatická praktika (jak už to každý čtvrtek bývá), kde jsme dostali za úkol implementovat teoreticky probranou lineární regresi. Protože jsem jako obvykle neměl žádné zápisky (nebo byly ztracené někde v hloubi aktovky), požádal jsem svou pilnou (a taky sexy) spolužačku o zápisky. Měla sešit na stole, ve třídě se všichni máme rádi a tak jsem neviděl důvod, proč si je nepůjčit. Hanka mi vyhověla, já si půjčil sešit a postupně do počítače opisoval potřebné informace.

Po chvíli za mnou Hanka přišla, že potřebuje sešit zpět, byla tak blízko vedle mě, že jsem ucítil její příjemný parfém, takže jsem jí samozřejmě pochválil: “Hezky voníš, Hanko.” Hanka se na mě hezky usmála, poděkovala, já si řekl, že se je super, že se na mě lidi usmívají a že toto asi budu muset dělat častěji. Myslím, že jí nejvíc potěšilo to, že ode mě by to určitě nečekal.

Nevím proč, ale slečny moc často nechválím. Asi mi to přijde moc sexistické, nebo nevhodné. Špatně, přišlo!

Za ten úsměv na tváři to stojí.

Mnohem víc jsem si uvědomil důledky svého chování po obědě, kdy jsem Hanku náhodou slyšel v šatně bavit se s Aničkou o tom,  že jsem ji pochválil. Asi to opvradu nečekala. Baví mě vzbuzovat v lidech nečekané a zlepšovat jim náladu. Vždyť kompiliment mě nic nestojí a ostatní jen potěší :-).

PS.: Už jsi přemýšlel(a) nad mnohoznačností titulku? 😀

Kompliment zahřeje a nic nestojí

Co nesnáším na školní matice

Zrovna teď sedím na Vídeňce v hodině matematiky s naší třídní, paní magistrou Nešporovou a poslouchám výklad…. Už dlouho chci napsat, co mi na středoškolské matematice, jakou ji znám, vadí.

Začněme ale tím, co je podle mě nejhorší na celé střední škole: učitelé jsou nazývání profesoři, i když takový titul reálně nemají. Tato tradice mě neskutečně irituje. Nejen, že uráží ty, kteří mají titul profesor a středoškolským učitelům přidává vzdělání, které nemají, ale samotný fakt, že se na střední škole nerozlišuje mezi tituly minimalizuje rozdíly mezi učiteli. A to je špatně. Myslím si, že je potřeba ponížit ty učitele, kteří mají “jen magistra” a naopak vyzdvihnout ty učitele, kteří mají alespoň malý doktorát. Za roky píle si to podle mě zaslouží. Alespoň u nás na škole je to tak, že Ti, kdo mají pajdák, stojí oproti těm, kteří studovali jejich obor, za zlámanou belu. Fuj!

Abych se ale dostal k matematice: zrovna teď poslouchám formální odvození derivace. Na výkladu shledávám několik věcí naprosto trestuhodnými:

  • Učitelka mluví střašně monotónně.
  • Všechno strašně dlouho trvá.
  • Explicitně probíráme kroky, které by měly být studentům maturitního ročníku jasné.
  • Pořád něco počítáme.

Panebože, proč musíme počítat ty hloupé příklady? Pořád dokola! Proč panebože musíme počítat přírůstek funkce pro 2 body? Proč tam prostě nehodí na začátek limitu pro dx jdoucí k nule a máme derivaci?! Všechno to tak trvá! Jsem tak naštvaný! Tabule je pořád popsaná kecy, služba ji každou chvíli maže, výuka je nezáživná. Děs, běs.

Občas lituji, že nestuduji Jarošku. Nesnáším počítání nesmyslným příkladů. Počítání jakéhokoliv příkladu je podle mě nesmyslné, pokud vím, jak ho vypočítat. Myslím si, že jediné, co by se mělo počítat, by měly být úlohy. Úlohy, které nejsou vyřešené, které nabízejí studentům challenge. Úlohy, které motivují studenty přemýšlet a které je samotné vedou k zamyšlení nad problémy. Jak vůbec můžou studenti akceptovat tento východní, středověký a obskurní způsob učení?

Chci se učit novým věcem, né pořád dokola počítat to, co bych už měl umět. Chci challenge. Chci si užít pocit, kdy jsem na něco přišel. A myslím si, že tohleto všechno jde dohromady s formálností matematiky.

Na závěr bych rád poznamenal, že shledávám anprsoto trestuhodné, že se diferenciální počet učíme až ve čtvrťáku. Kdyby mě to všechno David pořádně nenaučil, byl bych s fyzikální olympiádou v háji. Takové základní znalosti b y se měly učit nejpozději v prváku na střední škole? Uznejte, že podobnost trojúhelníků je oproti diferenciálnímu počtu k ničemu. Podle mě především pro to, že podobnost nemám šanci ve fyzice a matematice využít tak moc, jako diferenciální počet.

Až na to bude mít moje sestřička věk (prvák střední školy), všechno jí to naučím.  Nesmím ji nechat propadnout systému memorování. Vždyť příroda je logická!

Co nesnáším na školní matice

Nachlazen, ale těším se…

Po delší době jsem dnes opět zachrchlal, což mě vůbec netěší; hloupé nemoci! Mamka s taťkou doma řežou krocana, který váží víc, než moje sestra Verča (sestra 15 kg, krocan 19 kg )… 😀 a dnešní písemku s deskriptívy jsem zvládl díky tomu, že mi Lukáš vysvětlil celou látku během jedné minuty. Z toho plyne krásné ponaučení pro příště:

Nejdřív holky, pak škola. I tak bude vše fungovat!

Původní plán totiž byl učit se deskriptívu v poledne, při cestě do školy (jako idiot jsem si nechal pomůcky doma, v poledne jel domů a pak zase do školy…), ale pak jsem tak nějak… na zastávce potkal veselou Kačku. Veselou především proto, že “jí odpadly 2 hodiny a valí do města kupovat židli”. Když si představím kupování židle v naší rodině, vypadalo by to asi následovně:

  • taťka: “Honzo, přines svinovací metr. Zdá se mi, že ty nohy nejsou v pravidelném čtverci.”

…. což je samozřejmě správný přístup (v případě, že židle má být dokonale symetrická).

To mi přes vláčky připomíná to, že bych měl shánět Vánoční dárky…. pro někoho jiného, než pro sebe (ty už naštěstí mám, hurá! 🙂 ).

Asi začínám chápat, proč si McFee připravuje témata na schůzky s holkama, o kterých se s nima může bavit, když bude stát konverzace. Na světe totiž existují (bohužel) i normální lidi, kterým si člověk jednoduše nemůže ztěžovat, že v matice moc počítáme a děláme málo důkazů. Do takové konverzace je pak ideální přidat ještě nějaký “zábavný důkaz”, pak je onen produktor v očích nebohého příjemce úplně mrtvý. ještě, že se znám s ulítlími lidmi alespoň tak, jako je Kačka (stále váhám, jak moc ji baví matematika), a že si můžeme navzájem vyprávět nerdské vtipy. Jste bezva, mí kamarádi :-).

A abych se konečně dostal k tomu, na co se těším: těším se na zítřejší pečení fraktálových sušenek (pšššt, neříkat Lucce!), na které mj. přijde sestřička Domča, Maky a Ron. Nakoupím suroviny na těsto a bude zábava. Především s mojí perverzní sestrou… dovedu si představit, co s toho těsta bude vyrábět.

Abych citoval Rona, který “to s Domčou domlouval”, patrně pro to, aby se vymluvil ze své role kuchaře (komu by se chtělo pomáhat Horynovi brzo, když Maky přijde až později). V konverzaci pak padaly zajímavé věty ve stylu DRO jako například

Ron: No co se zítřka týče: už jsem dal Domče instrukce, jak tě má uspokojit, abys nás nechtěl škrtit.

Uvidíme, kdo koho bude škrtit… že, sestři?

Nachlazen, ale těším se…