Co nesnáším na školní matice

Zrovna teď sedím na Vídeňce v hodině matematiky s naší třídní, paní magistrou Nešporovou a poslouchám výklad…. Už dlouho chci napsat, co mi na středoškolské matematice, jakou ji znám, vadí.

Začněme ale tím, co je podle mě nejhorší na celé střední škole: učitelé jsou nazývání profesoři, i když takový titul reálně nemají. Tato tradice mě neskutečně irituje. Nejen, že uráží ty, kteří mají titul profesor a středoškolským učitelům přidává vzdělání, které nemají, ale samotný fakt, že se na střední škole nerozlišuje mezi tituly minimalizuje rozdíly mezi učiteli. A to je špatně. Myslím si, že je potřeba ponížit ty učitele, kteří mají “jen magistra” a naopak vyzdvihnout ty učitele, kteří mají alespoň malý doktorát. Za roky píle si to podle mě zaslouží. Alespoň u nás na škole je to tak, že Ti, kdo mají pajdák, stojí oproti těm, kteří studovali jejich obor, za zlámanou belu. Fuj!

Abych se ale dostal k matematice: zrovna teď poslouchám formální odvození derivace. Na výkladu shledávám několik věcí naprosto trestuhodnými:

  • Učitelka mluví střašně monotónně.
  • Všechno strašně dlouho trvá.
  • Explicitně probíráme kroky, které by měly být studentům maturitního ročníku jasné.
  • Pořád něco počítáme.

Panebože, proč musíme počítat ty hloupé příklady? Pořád dokola! Proč panebože musíme počítat přírůstek funkce pro 2 body? Proč tam prostě nehodí na začátek limitu pro dx jdoucí k nule a máme derivaci?! Všechno to tak trvá! Jsem tak naštvaný! Tabule je pořád popsaná kecy, služba ji každou chvíli maže, výuka je nezáživná. Děs, běs.

Občas lituji, že nestuduji Jarošku. Nesnáším počítání nesmyslným příkladů. Počítání jakéhokoliv příkladu je podle mě nesmyslné, pokud vím, jak ho vypočítat. Myslím si, že jediné, co by se mělo počítat, by měly být úlohy. Úlohy, které nejsou vyřešené, které nabízejí studentům challenge. Úlohy, které motivují studenty přemýšlet a které je samotné vedou k zamyšlení nad problémy. Jak vůbec můžou studenti akceptovat tento východní, středověký a obskurní způsob učení?

Chci se učit novým věcem, né pořád dokola počítat to, co bych už měl umět. Chci challenge. Chci si užít pocit, kdy jsem na něco přišel. A myslím si, že tohleto všechno jde dohromady s formálností matematiky.

Na závěr bych rád poznamenal, že shledávám anprsoto trestuhodné, že se diferenciální počet učíme až ve čtvrťáku. Kdyby mě to všechno David pořádně nenaučil, byl bych s fyzikální olympiádou v háji. Takové základní znalosti b y se měly učit nejpozději v prváku na střední škole? Uznejte, že podobnost trojúhelníků je oproti diferenciálnímu počtu k ničemu. Podle mě především pro to, že podobnost nemám šanci ve fyzice a matematice využít tak moc, jako diferenciální počet.

Až na to bude mít moje sestřička věk (prvák střední školy), všechno jí to naučím.  Nesmím ji nechat propadnout systému memorování. Vždyť příroda je logická!

Co nesnáším na školní matice