Příliš mnoho akčních filmů?

Je 14.9.2016. Všichni účastníci soustředění K-SCUK sedí na přednášce. Je to zajímavá přednáška, přesto po 3 nočních hrách spousta z nich usíná, přednášející to už také nezvládají. A v tom to uslyší. Jako první se zvedne spící Dan, tváří se divně. Jde k oknu, pořád se tváří divně. Pak to slyší i org. Něco v dálce letí. Helikoptéra! Do místnosti vejde vyděšená Domča: “To není jedna helikoptéra!” Všichni orgové ji věří, přece prošla výcvikem NATO… “Rychle, pojďte za mnou,” dodává Domča. Všichni jsou zmatení, nikdo neví, co se děje. V polospánku přebíhají louku a helikoptéry jsou slyšet stále silněji. A v tom jsou nad námi. Ivča křičí: “on to schytal,” ostatní slyšeli jen několik ran. Martin v bílém plášti leží na louce, na beton se rozlévá kaluž krve. Skupina je rozdělena. Všude vládne chaos umocněný slzným plynem, řinčejícími vrtulemi a slovy: “toto je ostrý zásah IRNA, vydejte zajatce a vyjděte ven s rukama nad hlavou!” Přeběhnuvší účastnící upřeně hledí na jediné dva orgy, kteří jim zbyli: Tinku a Tímana. Tíman tiskne Tince do ruky ampulku s růžovou tekutinou, přitom říká “neváhej ji použít”, líbá Tinku na čelo a velí účastníkům: “pojďte za mnou, rychle!” Tinka běží neznámo kam.

Tíman probourává staré harampádí ve sklepení, všichni jsou tu namačkaní. Ujišťuje nás, že se není čeho bát, že jsme všichni v bezpečí: “dokud na těch dvěřích svítí červené světlo, nikdo nás nenajde”. Červené světlo naštěstí svítí. Tíman vytahuje starý telefon a vytáčí nějaké číslo. Hovoří: “Je tu IRNA, dostali nás. Martin to koupil, já jsem sám ve sklepě hlavního objektu s polovinou účástníků. O druhé polovně nic nevím. Žádám okamžitou evakuaci. Toto není cvičení, opakuji, toto není cvičení. Autorizační kód echo-foxtrotot-tango-tango-kilo.” Tíman pokládá telefon a s neurčitým výrazem v tváři pokračuje s odhrabáváním nekonečného harampádí. Někteří břečí, jiní se jen drží svých nových kamarádů. Nikdo nic neslyší. “Co teď?” “Pomozte mi to odhrabat, je tam chodba!”

Po minutě nalézáme dveře a vcházíme do neosvětlení chodby. Nikdo nic nevidí, jen Tíman vepředu svítí mobilem. Ještě štěstí, že je tu vysoký strop. V tom spatříme světlo na konci tunelu. Vcházíme do nějaké jeskyně, kde čeká několik aut. Nasedáme do nich a odjiždíme na “stanoviště beta”. Po cestě se dozvídáme, že vetšina zbylých orgů spáchala sebevraždu, někteří jsou možná vyslýcháni. Všichni se třesou strachy.


Tak takto, milé děti, to dopadně, když se Honzík dívá na příliš mnoho akčních filmů a pak ho někdo pustí k organizování soustředění pro středoškoláky.

Ponaučení? Už jsem asi pochopil, proč mě ostatní né vždy berou vážně: asi totiž bude něco málo pravdy na tom, že se všechny programy snažím tak nějak namačkat do scénáře výše. Ale nebojte se, je tu i ta normální část Honzy (ano, opravdu existuje!), která jeho představy vrací do říše snů. A tak se i my, orgové, těšíme na krásné soustředění :-).

Příliš mnoho akčních filmů?

2 thoughts on “Příliš mnoho akčních filmů?

Comments are closed.