Když vám učitelé neříkají pravdu

Znáte tu situaci, kdy vám učitelé neříkají pravdu? Já už ne, neboť na FI jsou (naštěstí?) pedagogové, kteří se umí ovládat, minimálně verbálně. Na Vídeňce se mi ale čas od času stalo, že kantor prostě nemluvil pravdu.

Většinou se jednalo o drobnosti jako logické spojky ve větách, na které jsem buď vůbec neupozorňoval, nebo jsem o nich po hodině řekl učiteli, s kterým jsem se beztak bavil o něčem jiném. Nastaly ale i momenty, kdy učitelé uváděli dost zásadní informace nepravdivě.

Představme si třeba větu “1 kB je 1024 bajtů”, která je podle mezinárodních standardů nepravdivá. Zrovna v tomto případě mi neskutečně pije krev, že kantoři učí budoucí generaci nesmysly, které platily možná za jejich mladí, dnes je ale svět už trochu jinde. Děsí mě skutečnost, že se nová mladá generace naučí nesmysly, které bude dále předávat svým kamarádům, dětem, …

“Vždyť ta paní profesorka na to má i tabulku, kterou promítá! To musí být pravda, přece si to jen tak nevymyslela.

V takové situaci jsem se nedokázal udržet. Slušně jsem se přihlásil a řekl paní učitelce “paní profesorko, to je nesmysl, vy nemluvíte pravdu,” a pokračoval s předkládáním faktů. Nedávno jsem s tímto mým postojem obeznámil sestřičku, která mi vysvětlila, že takové věci se nedělají a že mám napsat kantorovi anonymní e-mail. Cítil jsem se velmi rozrušen.

V takové chvíli, kdy kantor cpe třiceti dalším lidem nesmysly, cítím morální povinnost vůči těm třiceti studentům, společnosti a budoucí generaci, říci z plných plic, že “toto není pravda”, říci to hned a okamžitě přesvědčit učitele i spolužáky, že pravda je někde jinde, aby si to zapamatovali co nejlépe.

Věřím, že není správné říkat kantorovi do očí “vy lžete”, neboť lhaní naznačuje, že by se jednalo o úmyslnou nepravdu, což, jak doufám, není tento případ. Zároveň ale věřím, že výše zmíněný příklad není hoden zařazení do kategorie “zjednodušeních”, která jsou pro vysvětlení látky bohužel mnohdy nezbytná. Podle mě se jedná prostě o nepravdu.

A tak mě zajímá, co si myslíte vy. Je podle vás správné na nepravdu upozornit hned a rázně tak, aby si všichni zapamatovali, jak je to správně, popovídat si s učitelem po hodině, poslat anonymní e-mail, nebo třeba nic nedělat… ?

Mimochodem, na FI mi opět řekli, že 1 kB je 1024 B. V přednáškovce se 150 dalšími studenty jsem svou poznámku nechal až na osobní konzultaci s kantorem…

Když vám učitelé neříkají pravdu

Výchozí bod

Výchozí bod, Kdo mě zná, pochopí, proč.

Z filmu mi utkvěl citát:

Jeden vědec se kdysi zeptal Dalajlámy: “Co byste dělal, kdyby něco vědeckého vyvrátilo vaše duchovní přesvědčení?” A on po dlouhém přemýšlení řekl: “Podíval bych se do všech dokumentů a na všechny výzkumy a snažil bych se věcem porozumět. A nakonec, kdyby bylo jasné, že vědecké důkazy moje duchovní přesvědčení vyvrátily, změnil bych své přesvědčení”.

Co byste dělali vy, kdyby něco duchovního vyvrátilo vaše vědecké přesvědčení?

Výchozí bod

Teoretická informatika? Nikdy!

pcJak si představujete programátory? Jako geeky zalezlé u svých počítačů, ve svých laboratořích, kancelářích a pokoljích, kteří vycházejí tak maximálně na záchod nebo na jídlo a myjí se tak nanejvýš když už jdou po týdnu někam ven? S tím týdnem je to trochu přehnané, ale zbytek na mě tak nějak sedí. Tedy, když se zrovna intenzivně věnuji programování.

Znám spoustu programátorů, hodně z nich pracuje na opravdu zajímavých projektech a neskutečně si jich vážím. Jejich práce se ale od té mé liší. Když si pozorně prohlédnete můj pracovní stůl, zjistíte, že nevypadá jako když si dělám svůj webísek, nebo třeba linuxový kernel. Projekt, na kterém pracuji, se totiž od většiny programátorksých projektů liší. V čem? Především v tom, že na běžném počítači si ho nepustíte. Na fotce totiž není jeden počítač, ale minimálně dva. A ten počítač, který mě zajímá, a s kterým si hraji, není onen notebook svítící do světa Cčkovký kód, ale jakási malá potvůrka na nepájivém poli na repráku vpravo.

cpu

Na zvětšeném obrázku je možno nahlédnout RaspberryPi a jakousi slátatinu drátků. Mozkem oné slátaniny drátků je malý procesůrek na zelené destičce vlevo. S tím si hraji.

Pracuji totiž na projektu uLI — Ultimate LI. uLI je v podstatě chytřejší převodník mezi USB a RS485. K tomu si programuji PIC v Céčku. Žere mi to poměrně hodně času a především mozkové kapacity, ale neskutečně mě to baví. Proč?

Představte si, že chcete implementovat novou feature. Jak začnete? Přemýšlením? Správně! To já taky. Pak začnete kódit a po nějakém času ladění dostáváte funkční program. V mém projektu je to jiné. Po fázi přemýšlení beru do ruky drátky, štípačky a kleště a jdu si připravit pískoviště. Pak napíšu program. Nahraji ho do procesoru a program samozřejmě nefunguje. Nojo, co s tím? Teď by se hodil výpis hodnot do konzole, co? Hodil… Ale já mám jen 2 LED diody, které si můžu zapnout nebo vypnout. 2 bity, to je alespoň debug rozhraní! A když si myslím, že jsem chybu objevil? Musím zkompilovat projekt, nahrát ho do programátoru a programátor pak nahraje FW do procesoru. Tato operace trvá přibližně minutu. Vím, že mnohé věci by pravděpodobně šly zrychlit, ale faktem je, že to určitě není jako na počítači: opravím chybu a rovnou pustím (třeba python), nebo opravím chybu, zkompiluji za 0.5s a pustím. Člověk se tak dostává do úplně jiné dimenze programování, kdy nad kódem mnohem víc přemýšlí, než ho vůbec “pustí”.

Anebo chcete třeba zprovoznit komunikaci přes USART. Nojo, ale jak na to? Začnete tím, že pár hodin studujete, jaké registry procesoru nastavit na jakou hodinu a doufáte, že program bude fungovat. Přijde mi neskutečně úžasné, že proto, aby můj program fungoval, musím jít k tabuli, nebo si vzít kus papíru a spočítat výsledek jednoduché rovnice a ten pak uložit do registru. A ono to třeba bude fungovat… nebo ne… tak mám ty 2 LED diody na debugování :-).

uLI zatím ještě není plně funkční, musím si sehnat osciloskop a pokračovat v programování, tak zítra bude můj stůl ještě hezčí :-).

Vytváření firmwaru mě neskutečně baví. Pohání mě myšlenka toho, že přes můj procesor budou v budoucnu proudit data, která budou povelovat mašinky tak, aby provoz na kolejišti vypadat co nejvíc realisticky. A ten procesor to zvládne. A vláčky se nesrazí. Je to něco jako přistát s raketou na Měsíci. S přesností na milimetry. Prostě geniální.

Teoretická informatika? Nikdy!