Proč jsem se dnes v šalině rozplakal

Logika. Vévodkyně věd. Já bych řekl, že dokonce větší vévodkyně, než matematika. Věřím v logiku. Věřím, že celý svět lze pochopit skrze logiku, ať už se bavíme o matematice, lidech, jazyce, … A myslím si, že je to správný přístup — celou střední školu se skoro vůbec nedrtím nazpaměť. Snažím se chápat, jak věci fungují, proč tak fungují, proč to chytří lidé vymysleli zrovna takto, proč tento autor napsal toto dílo a proč tento generál zvolil právě takovou taktiku.

Pravda, oproti spolužákům, kteří jsou ochotni “se drtit”, mívám horší známky. I tak jsem se sebou spokojen. Nemám sice tolik faktických znalostí, zato v nich mám systém, přehled a pamatuji si spoustu věcí (byť v hrubých rysech) i několik let zpět. Věřím, že je to správný přístup.

Dnes jsme měli deskriptívu. Připadal jsem si opravdu bezradný. Paní doktorka vysvětlovala látku po testu, který jsem úplně pos**l a já jen mechanicky rýsoval. Spolužák vysvětloval, že nechápe učivo, že si to pokusil při testu představit, ale že mu to moc nepomohlo. Což o to, děláme komplikované věci, které se často složitě představují, ale reakce paní doktorky mě úplně rozcupovala na kousíčky

Tady žádnou prostorovou představivost nepotřebujete, tady se máte mechanicky naučit zobrazení kružnice.

V ten moment jsem měl chuť opustit třídu. “PANEBOŽE, KDE TO JSEM?”, “Kam jsem se to dostal?”, “To snad nemůže být pravda!” křičel jsem si v hlavě. Tiše, ale přesto dost nahlas. Asi minutu jsem byl úplně mimo…

Při cestě do Lužánek jsem začal o jejím výroku přemýšlet víc. Přemýšlel jsem o tom, v jaké době to žijeme, že někdo je schopen takových výroků. Paní doktorky si vážím, ale myslím, že jí začínám nenávidět. Panebože! Mám chuť střelit do hlavy ne sebe, ale společnost, která vyznává tyto hodnoty!

A co je horší? Spolužáci. Spolužáci, kterým se takový přístup líbí, kteří si na něj zvykli. Kteří touto metodou budou třeba někdy někoho dalšího učit. Spolužáci pokřivení systémem, který je navádí do zajetých kolejí. Myslel jsem si, že žiji ve společnost 21. století, která k učení přistupuje jako k prostředku k předání znalostí tak, aby to obou stranám pomohlo a bavilo je to. Asi jsem se mýlil. Jak jsem se mohl tak splést…

Celý život jsem chodil a chodím do školy, protože mě to baví. Učím se, protože ně to baví, protože to dělám rád. Učím další lidi, učím děcka u Lužánkách a myslím si, že neučím stylem “drill”. Připadám si jako ve společnosti minulého století, ve společnosti, ve které jsme všichni dělníci. Sice už nestojíme u strojů a neobsluhujeme je, ale kreslíme hyperoskulační kružnice dle zadaného návodu. Asi jsem egoista, ale myslím si, že mám na víc. Nechci být dělníkem. Odmítám se učit zavedené postupy, které mě uvězňují mezi mantinely zaběhnutého uvažování. Odmítám se nechat zničit, jako někteří lidé, konvenčním názorem na svět, na vše. Chci zůstat malým dítětem, které se na svět dívá svýma nevinnýma očima, sice nic nechápe, ale na druhou stranu není svazováno způsobem přemýšlení, který je podle mě úplně na nic a který mají učitelé tak rádi.

I přes to si myslím, že určitá úroveň drillu je nezbytná. Úplně všude. Ve spoustě (nejen) věd má logika ale své vůdčí postavení. Myslím si, že deskriptíva, jakožto odnož matematiky, je tímto případem. Je tím případem, kdy by měl učitel mít vždycky v rukávu větu “ale tak si to zkuste představit, není to přeci tak složité…”. Navštívil jsem mnohá neznámá zákoutí matematiky, ve kterých představivost na první pohled postrádala jakýkoliv smysl, ale jak říká Vláďa Sedláček “právě v těchto oblastech je potřeba si to umět představit!” Je to základní stavební kámen jakési intuice, která provází (nejen) autory velkých a brilantních nápadů v historii lidstva.

Připadá mi, že většina spolužáků si myslí, že znalostí určitých integrálů spasí svět. Že jim to v něčem pomůže. Že jim to dá práci, peníze pro rodinu, štěstí,… nevím. Nemyslím to nijak špatně, ale podle mě toto jsou oni typičtí dělníci. Zní to egoisticky, ale já si připadám jiný. Tyto znalosti mi moc nepomůžou. Umí je každý. A každý je chápe asi tak, jak dobře se na škole vysvětlují — mizerně. Já se chci naučit, proč to tak je, jestli se to nedá udělat nějak jinak, jaké jsou alternativy a především proč to ti lidé sakra vymysleli tak, jak to vymysleli, co je k takovému “objevu” vedlo, jestli by tyto problémy nemohly být řešeny nějak jinak. Zkrátka přemýšlet, dumat a koumat. Když nad tím tak přemýšlím, asi se nevědomky připravuji na život člověka, který se na svět dívá jinak, člověka, který hledá cesty tam, kde ostatní nevidí ani dveře. Věřím, že jedině takoví lidé mají šanci něco změnit.

A proto jsem se dnes v šalině rozbrečel. Pomyslel jsem na to, jak je kreativita milionů dětí zabíjena školou a jakou změnu by to mohlo znamenat, kdyby takové děti byly učeny přemýšlet jinak. To by měl být cíl učitelů.

Přemýšlím nad tím, jak vyjádřit svůj nesouhlas s deskriptívou. Mám sto chutí tam nechodit, kazit rysy, říct paní doktorce, že toto není pro mě a že podle mě zabíjí kreativitu studentů. Nevím, na kolik jsem schopen to udělat. Vím totiž, že riskuji hodně. Riskuji propadnutí, riskuji opravné zkoušky, ale především, riskuji vyhození z Nadáčů díky průměru. I přes to si myslím, že se tu děje něco OPRAVDU špatného. Něco, co si zaslouží změnu. Něco, co se mi opravdu nelíbí. A co je mé nadáčství proti pokroku společnosti. Nic. Možná to ale jen moc přeháním…

Nechť je tento článek alespoň nějakým vyjádřením toho, že s paní doktorkou nesouhlasím. Je mi k breku a zároveň na zvracení… :-(.

Proč jsem se dnes v šalině rozplakal

Moc věcí, málo času na přemýšlení

Poslední dobou si připadám, že mám málo času. Vytěžuje mě několik dlouhodobých a několik krátkodobých projektů.

Myslím, že nejvíc mi na pozitivním přístupu k životu ubírá deskriptíva, Lužánky a maturita. Pořád mám pocit, že něco nestíhám. Do deskriptívy máme mít každý týden jeden rys, který zabere několik hodin a krom toho vůbec nechápu to, co děláme… začíná mi to lézt krkem. Přesto věřím, že bych se neměl přestat snažit a že zpoždění s rysy není až zas tak důležité. Na druhou stranu jsem rád, že mi za pár týdnů tento předmět skončí. Když tak nad tím přemýšlím, říkám si, že je to přesně, jako vždycky, když se pustím do neznámých věcí — jsem v té fázi, kdy si ono neznámo oťukávám, kdy mám některé základní znalosti, ale nejvíc by mi teď pomohlo si to celé zopakovat znovu. I přesto neustávám a neopakuji. Věřím, že to zvládnu.

V Lužánkách zrovna teď dokončujeme s oběma skupinami projekt, takže je přede mnou asi nejnáročnější úkol: vymyslet projekt, který děcka bude bavit, na kterém se něco naučí a který je přiměřeně náročný. Jako obvykle si připadám v koncích. Ještě mám trochu času, ale opravdu nic mě nenapadá… Nějaké nápady?

Celý minulý týden (od soboty) jsem nachcípaný, do toho se přidala Verča s jakousi střevní chřipkou… na jednu stranu je apatická, takže nevyžaduje moc pozornosti, na druhou stranu se ve spánku bohužel začala počůrávat. Rodiče byli tak vtipní, že si na neděli odpoledne odjeli na soutěž, takže jsem měl Verču na hlídání. Ale to naštěstí není tak hrozné, toto ještě dokážu brát s humorem :-).

Horší je ale to, že jsme sice byli v noci z pátku na sobotu na NaPalmně, ale já nevyřešil žádnou šifru :-(. Možná je to tím nachlazením, ale připadám si fakt hloupý. Šifrovačka mě moc nebavila, podcenil jsem výbavu (byla škaredá zima) a umístili jsme se mizerně. Myslím, že si na nějakou dobu dám s šifrovačkama přestávku.

Cítím, že omezuji své aktivity. Nevím, na kolik je to kvůli hloupé nemoci a na kolik je to kvůli strachu z maturity. Začínám mít pocit, že bych se měl reálně začít připravovat a něco dělat. Přeci jenom, přečetl jsem tak tři knížky z dvaceti. Na druhou stranu se mi nechce omezovat aktivity jako vláčky, domácí bastlení atp. Vidím, jak kolem mě letí eventy typu “Red Hat Open House”, kliknu “Join”, ale pár dní na to se začínám smiřovat s myšlenkou, že tam stejně nebudu moct jít. A to mě štve. jedna chci samozřejmě ukázat, že mám stejný přehled o dění kolem mě, jako má veselá sestřička, jednak chci body do PPNS a jednak to bude určitě zajímavé. Hloupá maturita mi ničí úplně vše!

Předchozí odstavce můžou znít docela negativně. Pravda, jsou docela negativní. I přes to jsem alespoň trochu spokojený. Jsem spokojený, protože právě psaním o věcech, které dělám, nedělám, můžu a nemůžu dělat si sumarizuji myšlenky. Alespoň nějaký únik od všech těch věcí, které bych měl dělat. Zároveň myslím, že se mé nachlazení pakuje a že to za pár dní bude v pohodě. Teď se hlavně nepřemáhat (jak to mám sakra udělat, když se na mě za ten prospaný týden navalilo pár věcí???) a pít teplý čaj. A především se usmívat; to by bylo fakt špatné, kdybych se neusmíval :-).

Přes víkend jsme pokročili v pracích na domě — celý dům je zasíťovaný a já si rozmýšlím koupi nové generace RaspberryPi. Doufám, že v brzké době budou k dispozici finance, dlouhodobý plán je: raspberry k televizi, mediální server a nový počítač pro bráchu. To je ale plán minimálně na 2 roky… Hudbou současnosti ale je výroba meteo stanice založeně právě na RaspberryPi, které mám doma. Chybí mi nějaké součástky, tak snad je v týdnu seženu, zapojím to a zprovozním pravidelné měření teploty a vykreslování do grafu. Webové rozhraní už mám připraveno, stačí jen napsat skript pro vytahování dat z teploměru a ukládání do databáze, který by měl být docela jednoduchý (navíc čerpám z jednoho webu).

Včera jsem šel spát v 19h, zdál se mi myslím nějaký divný sen o pouštění hudby, obsluhování mixážního pultu, hokejovém zápase, pokoji, ve kterém byla sestřička a tak. Myslím, že to spolu nějak souviselo… nebo to byly dva sny? Vězte, že kdybych věděl, napsal bych to sem.

Řeším nějaké detaily ohledně úlohy v KSI, jsem rád, že jsem dosáhl 150 bodů a tudíž jsem přijat na FI a tak. Tolik zhruba dění u mě v posledních dnech.

Napsal bych sem něco ve stylu “věřím, že bude lépe”, ale to by byl nesmysl. Věřím, že bude tak, jak si to udělám. Howgh.

Moc věcí, málo času na přemýšlení

Proč přecházím na červenou

Před několika dny se mi stala zajímavá příhoda: šli jsme se sestřičkou na přednášku, já chtěl přejít autuprázdný přechod na červenou, sestřička mě ale zastavila a napomenula mě, že takové věci se nedělají. Tak jsem počkal a říkal si “ta holka je prostě divná!”

O divnosti mých kamarádů ale jindy (a toto tvrzení stejně není pravdivé!)… Později jsme měli na toto téma debatu a já se dozvěděl, že sestřička nechodí na červenou “Protože mě to naučili, že se to nesmí.” Maminka u nás asi dělá dost výrazné rozdíly ve vzdělání.

Po debatě jsem najednou na situaci nahlížel úplně jinak — v širším slova smyslu. Nemám rád, když lidé dělají věci, které si neumí vyargumentovat, na druhou stranu si neskutečně cením toho, když rodiče předají dětem cenné znalosti jednou větou, protože ověřováním této věty strávili celý život a nechtějí, aby ho tak trávili i jeho/její děti. Viva la “miluj radši někoho než něco”, “měj priority takové a makové”, … Neskutečně rád bych měl všechny své názory podložené, na druhou stranu tu existují otázky, které nejspíš nedokáži odpovědět, a na něž bych rád našel alespoň nějakou odpověď z úst moudrých lidí. Je to takový vnitřní spor — přecházet na červenou, či ne?

A mnohem důležitější otázka: když vám někdo důrazně řekne, že na červenou se nepřechází, budete to pokoušet jen proto, abyste vyzkoušeli, co se stane, když na tu červenou prostě přejdete? Já dost určitě ano — zakázané ovoce nejlíp chutná, ale co je pro mě mnohem důležitější: jedná se o množnost, kterou jsem doposud neprozkoumal! Mohl bych si snad dovolit žít uvězněn mezi bariérami toho, co smím a co ne, když vím, že bych se mohl vesele procházet i za těmito bariérami a objevovat tam nový svět? Já ne, já bych za ten pomyslný plot nejdřív trochu nahlédl a pak bych tam celý vlítl! Vždyť je tam tolik zajímavých věcí, které si nemohu nechat uniknout.

Takže jsem asi trochu jako ostatní — kritický. Rád si nechám poradit, ale stejně se nemůžu zbavit toho, že si vyberu nejlepší možnost sám. Přemýšlím, jestli je to pozitivní nebo negativní. A přemýšlím, jestli mi ta rada moudrých lidí vlastně k něčemu bude, když jsem tak paličatý! Jen doufám, že prohledáváním všech cest nestrávím celý život…

Ale jedno vím jistě — semafory jsou k tomu, aby zabezpečily provoz, nikoliv k tomu, aby omezovaly lidi. Proto budu na přehledných křižovatkách s minimálním provozem i nadále přecházet na červenou.

Proč přecházím na červenou

Co bych obětoval experimentu

Experiment. Základní prostředek poznání. Jak se zdá, příroda, lidstvo a ani nic (nikdo) ostatní nezná lepší. Zkusím, podívám se na výsledek, podle úspěšnosti upravím vstupní podmínky a jedu dál. To je princip učení bez znalostní báze.

Experiment považuj za fundamentální základ přírody, evoluce a vývoje vůbec a sympatizuji s ním. Laicky řečeno “taky si věci rád zkoušim”. Možná, že se mezi vámi najde génius, který ví, jak daný problém přesně vyřešit, já jsem (bohužel) jeden z těch, kteří si to musí vyzkoušet. Když bych si jen vzpomněl, kolikrát jsem si zformátoval disk, sáhl na horkou plotýnku, opařil čajem, … to všechno byly experimenty.

Jak vidno, jsem schopen udělat docela velkou blbost jen pro to, abych si zkusil, že ji umím napravit (viz zformátování disku), i když ta oprava bude trvat třeba desítky hodin. To považuji za “level 2.0” učení: dělám něco, o čem vím, že má destruktivní následky a zkouším si, že tu věc zvládnu opravit. Když už jsem si to tak hezky určil level, vyvstává tu fundamentální otázka:

Jak daleko zvládnu zajít?

Já osobně tuto otázku vnímám trochu jako výzvu, rád se překonávám. Proto je odpověď “možná až nebezpečně daleko”.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli byste ve jménu experimentu ničili (cizí) věci, podpalovali školu, neměli žádné kamarády, zabíjeli se, zabíjeli druhé? Přemýšleli jste někdy o tom, jestli byste zvládli zavraždit svou vlastní matku, protože přece je lepší to udělat teď, než když vám pak nějaký zločinec bude vyhrožovat její smrtí. Já ano. Jsou to šílené psychologické myšlenky, které testují, jestli mám nějaké city a nebo jsem ryze chladnokrevný. Já tu otázku ale neberu jako rozhodovací: “city nebo chladnokrevnost”, já ji beru jako “to nedáš!”. A to je challenge. A challenge se plní. Hurá zabít vlastní mamimku, abych si dokázal, že na to mám.

Myslím, že výše zmíněného jednání bych byl těžko shopen. Zabíjet druhé je strašné, mohl bych se pak cítit provinile. Navíc by moje maminka zjistila, co je po smrti. Já to chci vědět první! (Toto je touha po vědění!) Něříkej, žes nikdy nepřemýšlel o tom, co je po smrti. Já ano. A sebevražda je pro toto poznání skvělým řešením. Toto je podle mě “experiment level 3.0”: vlastní nenávratné poškozování. To je něco, jako kdybych si usekl ruku, abych poznal, zda to vydržím. Zajímalo by mě, jestli o tomto problému někdy přemýšlí “normální” lidé…

Já bych řekl “Chci poznat, co je po smrti. Teď.” A někdo by mohl říct: “To stejně jednou poznáš.” To je smysluplný argument. I přes to je pro mě ta možnost neuvěřitelně vzrušující. Negativa?

  • Nebudu mít pozemský život. To je trochu problematické, tento argument bych mohl vyvrátit větou “ale ten už znám”, která bohužel není pravda. Pravda, je zde stále co poznávat a učit se, ale co když je po smrti něco mnohem lepšího.
  • Kamarádi a rodina mě budou litovat. Hmm, to bych chtělo dostatečně vtipný a hluboký dopis na rozloučenou.
  • Zůstanou po mně nedokončené projekty. Jak mě učí kamarád: “každý je nahraditelný”. A třeba tam budou lepší projekty!

Pravda, je to myšlenka, která má spoustu negativ, pro mě ale stále zůstává neskutečně vzrušující. Prostě experiment 3.0.

Ať žije n-trophy, která mě naučila dělat dobré experimenty :P.

Co bych obětoval experimentu

Jedou a jedou

Poslední dny pro mě jsou ve jménu školního stereotypu, odpočinku, vzpamatování se a mentální přípravy. K tomu všemu mně pomáhá písnička, kterou jsem si zamiloval.

Proč to všechno? O jarních prázdninách jsem byl na ZŠMF, která mi otočila život o hodně víc, než se mi to děje každý den. Připadám si špatně. Špatně vůči ostatním účastníkům. Pamatuji si na svou první zážitkovku, kterou jsem si úžíval na 200 %. Pravda, na ŠMFku jsem si taky užíval, taky hodně, ale konexe mých zážitků s plánovaným programem je méně než sporadická. Doufám, že předchozí větu nikdo nerozšifruje, protože o těchto věcech tu prostě psát nebudu. Ehm…, zatím.

Z celé akce se mi do paměti nejvíc vryly 2 osoby:

  1. sestřička, bez které by to nebyla správná akce a
  2. Maara, který mně ukázal, že jdu správným směrem.

O obou bych mohl napsat tisíc slov. Přesto to neudělám. Budiž oba v mých vzpomínkách jako lidé, kteří mě změnili. Kardinálně.

Přes mou skromnost si myslím, že by z celé akce měla zůstat alespoň jedna veřejná vzpomínka.

Bojí se bojí,

že do pekel kráčí.

Že jsou tam draci,

že se tam ztratí.

 

Oni však věří,

že život je boží.

Že šaty si smáčí,

že cesta je cíl.

 

Jedou a jedou