Skoro jako umělec

Dnes jsem si vzal do školy nadáčskou mikinu, která má na zádech takový hezký obrázek.

Viol, moje alternativní spolužačka, spolužačka, kterou považuji za umělkyni a experta v oblasti architektury, mi ji pochválila. Cítil jsem se poctěn.

Sám moc dobře znám ten pocit, když je něco fakt super a chci obejmout člověka, který to vytvořil. Chci mu říct “tohleto je prostě dokonalé”. Výraz spojený s tímto pocitem jsem viděl ve Violiných očích. Pravda, já nejsem autorem toho obrázku a nechci si ho ani přisuzovat, pro mě je ale spíš důležité to, že nejsem sám na zemi, kdo pocit úžasu a obdivu zná. Připadal jsem si jako člověk schopný maximální empatie do Violiných pocitů a zároveň jsem vzdával hold návrháři toho obrázku.

Nikdy jsem se nad výjimečností obrázku nepozastavoval, ale teď, teď už žiji v novém světě. Ve světě, kde je se pozastavuji i nad zdánlivě obyčejnými věcmi.

Díky, Viol, je super se na svět koukat otevřenýma očima :-).

Skoro jako umělec

Kompliment zahřeje a nic nestojí

Ve čtvrtek jsme měli informatická praktika (jak už to každý čtvrtek bývá), kde jsme dostali za úkol implementovat teoreticky probranou lineární regresi. Protože jsem jako obvykle neměl žádné zápisky (nebo byly ztracené někde v hloubi aktovky), požádal jsem svou pilnou (a taky sexy) spolužačku o zápisky. Měla sešit na stole, ve třídě se všichni máme rádi a tak jsem neviděl důvod, proč si je nepůjčit. Hanka mi vyhověla, já si půjčil sešit a postupně do počítače opisoval potřebné informace.

Po chvíli za mnou Hanka přišla, že potřebuje sešit zpět, byla tak blízko vedle mě, že jsem ucítil její příjemný parfém, takže jsem jí samozřejmě pochválil: “Hezky voníš, Hanko.” Hanka se na mě hezky usmála, poděkovala, já si řekl, že se je super, že se na mě lidi usmívají a že toto asi budu muset dělat častěji. Myslím, že jí nejvíc potěšilo to, že ode mě by to určitě nečekal.

Nevím proč, ale slečny moc často nechválím. Asi mi to přijde moc sexistické, nebo nevhodné. Špatně, přišlo!

Za ten úsměv na tváři to stojí.

Mnohem víc jsem si uvědomil důledky svého chování po obědě, kdy jsem Hanku náhodou slyšel v šatně bavit se s Aničkou o tom,  že jsem ji pochválil. Asi to opvradu nečekala. Baví mě vzbuzovat v lidech nečekané a zlepšovat jim náladu. Vždyť kompiliment mě nic nestojí a ostatní jen potěší :-).

PS.: Už jsi přemýšlel(a) nad mnohoznačností titulku? 😀

Kompliment zahřeje a nic nestojí

A stejně si myslím, že…

  • … předchozí příspěvek je na mě moc divný.
  • … předchozí příspěvek je na mě prostě málo nerdy.
  • … to se mnou jde asi fakt z kopce!
  • … je to  všechno chemie.
  • … je to prostě šílený.
  • … tenhleten blog je super, protože ať si myslím cokoliv, předchozí příspěvek tu nechám.
  • … je to prostě boj. Pořád. A hlavně teď. Sakra boj!
  • … nikdo nic neví, jen cítí.
A stejně si myslím, že…

Jsem zasažen

Štěstí ve hře, neštěstí v lásce.

Poslední dny jsou pro mě zajímavé. Událo se spoustu zajímavých věcí. Jsem rád, že mám losa. A čtvereček. A objevil jsem super věc – krátké věty. Tohleto nikdy nikdo nemůže pochopit. Má tento blog smysl? Není to jen prostředek pro komunikaci mezi 2-ma lidmi? Anebo je k tomu, aby Honza mohl za pár let říct “ach, to byly časy”? Anebo ho někdo někdy objeví a najde na mě spoustu nehezkých věcí? A jsou věci tady nehezké? A dělám nehezké věci? Z určitého úhlu pohledu ano. Jsem sobec. I přes to sdílím – myšlenky, pocity, nápady, nálady. Taková snaha o otevřenost a přesto jsem tak sobecký. Jak umělé.

Poslední dobou mám divné nálady. A pocity. Někdo by řekl emoce. Racionální Honza by řekl, že emoce nejsou. A je Honza pořád ten “racionální Honza”? Není to jen omezení? Už před nějakou dobou jsem si připustil, že některé věci prostě nevysvětlím. Nevím, jestli to nebyla chyba. Je to svedení ze správné cesty? Celý život jsem věřil v racionálno. A přemáhal se. A dělal věci, které ostatní moc nedělají. Přemýšlel. O blbostech. A o vážných věcech. S jakým závěrem? S žádným! Žádná univerzální pravda neexistuje. Jsem už dost starý na to, abych mohl říct, že hledat dál už nemá cenu? Není takové rozhodnutí praktická smrt? Smrt mého vědomí. A chci smrt? Smrt je klid. Anebo taky ne. Nikdo neví. Nikdo nic neví. To je jediný závěr. Flustrující. Absolutně. S tím se nehodlám smířit. Poznávat musíš, Honzo! Mám předchozí větu brát jako dogma? Už žádné věty “nikdo neví”. Ty se hodí pořád. Ale jsou srabské. Jsem srab? Určitě, ale snažím se na tom makat.

Jediné, co mi pomáhá, jsou Poletíme. Jediná útěch posledních dnů. Nezajímá mě smysl jejich písniček, chci slyšet radost. A děti. A zájem o poznání malých dětí. Malé děti kolem sebe ale moc často nemám… Ještě, že mám losa. Los forever. Anebo čtvereček? Ten moc nepřipomíná člověka. Takže si s losem povídám jen pro to, že připomíná člověka? Nééé. Dělat si legraci z vážných věcí je složité. Je složité to udržet jen na úrovni legrace. Neodpovídám, sestřičko, píšu. Má se vyzkoušet i zahození všeho? Bláznovství. Zbláznil jsem se? Poletíme!

Zpívají o citu. Mám cit? A jak se k němu zachovat? Systém zatím nemá požadované drivery. Nejsou. Anebo jsou a fungují přesně tak, jak mají? Sobecky? To je vážné ono? Každý v sobě máme zabudovanou sobeckost. Cítím, že ničím jiné lidi čistě pro své vlastní zájmy. Anebo je to jen jeden velký experiment? Jestli jo, tak už nejsem nezávislým pozorovatelem. Všechno se vymyká z rukou. Ale přináší nové poznání. Regulovat emoce? Nebo jim nechat volný průběh? Změnit se? Nebo se překonávat a kontrolovat se. Drátky jsou přesně tam, kde mají být. Tento příspěvek je o ničem. Anebo pořád o tom stejném. Hledám cestu a nenalézám. Cyklím. Vždyť to vidíš! Píšu pořád o tom samém. Pocity mě ničí. Jsou to takové špatné goto instrukce! Vrací mě zpět. Proč? Má cenu hledat jejich smysl? A není samotná myšlenka hledání smyslu už hledáním smyslu? Jak zvrácené. Pokud mají smysl, jaký? Vrátit mě zpět a tam udělat jiná rozhodnutí? Proč?

Sakra, kdo toho člověka vymyslel

Pojďme se na to podívat racionálně. Všechno je to jen chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Chemie. Nepomáhá to! Ne, pro mě to evidentně není jen chemie. Uáá. Proč? Panebože proč? Taková zábrana v poznání! Svůdce ze správné cesty. Nutí mě přemýšlet. Přemýšlet o zacyklených myšlenkách. Je to podlé. Srdce využívá mozek, který rád zkoumá. Jsou to falešné signály. Čekám na velkou pravdu. Kdy už tě, srdce, sakra prokouknu a ty si teda řekneš “dost!”? Dost! Chemie. Chemie. Chemie. Exprese hormonů. Pryč!

Hledám odpověď a nenalézám. Už moc dlouho. Hra přestává být hrou. Má tu racionalita místo? Utneme to? Kde jsou mé hranice?

Jsem zasažen