Jsem rád hlupákem

Být přemýšlivým hlupákem je super, nemyslíš si, milý čtenáři? Já si myslím, že je to velká legrace a prostor pro odreagování. Nejlépe, když například řeším úlohu u tabule, nebo vedu konverzaci s presidentem zeměkoule.

Být hlupákem je prostě geniální.

I přes veškerou mou hloupost ale se zarmoucením zjišťuji, milý čtenáři, že existují JISTÉ věty, které mě umí udělat chytrým, resp. umí mě donutit být chytrým. Až se budeš nudit, můžeš zkusit nějaké vymyslet a pozorovat, jak se z Tvé pasti sice zuby nehty drápu, ale dostat se z ní ven se mi stále nedaří. Ale prosím, nebuď zrovna president zeměkoule, s kterým vedu rozhovor přenášený do vesmírného éteru. To bych Tě pak asi opravdu neměl moc rád…

Jsem rád hlupákem

Znáte ten pocit…

… když zjistíte, s kým máte tu čest? Když zjistíte, že druhá strana, se kterou tak rádi hrajete hru, ve které jste zdánlivě rovnocenní, prostě nenápadně ukáže, že je neporazitelná. Že je mnohem lepší, než jste si mysleli. Že nemáte šanci, že jste rozdrceni. Bezmoc.

Tak přesně to se mi dnes stalo.

Vezměme to ale hezky popořádku. Dneska jsem vracel Domči čelovku a šifrovací pomůcky, které jsem jí omylem vzal na Palapeli. A nebylo by to správné sourozenecké setkání, aby mě sestřička nepozvala k sobě domů, kde jsem mj. měl možnost prohlédnout si ultimátní knížku, v níž byly vytisknuté fotografie jí samou pořízené.

Představte si ten epický záběr do hlavy hlavní postavy, ve které se během následujících několika vteřin všechno zhroutí. Anarchie. Tuto myšlenku jsem pojal asi na páté straně. Říkal jsem si “ty fotografie jsou opravdu zajímavé a každá něco vyjadřuje”, měly opravdu hloubku. Nevím, v kolika letech je sestřička fotila, ale ty fotografie jsou prostě… slovy nepopsatelné. Tušil jsem, že se něco může stát.

Po projití několika stran mě ale absolutně vykolejila koláž někde ve dvou třetinách knihy. Bylo to asi 7×4 fotky v tabulce přes šířku celé dvojstrany, které byly ještě víc slovy nepopsatelné. Teď mě napadla dobrá analogie: představte si genialitu textů Poletíme, vynásobte to dvakrát, dejte tomu podobu obrázku a to je ono. To je ta koláž. Na první pohled nepochopitelná. Není dost času na to ji pochopit. Mozek se mi vařil, nic nefungovalo, logika se ani nezapla. Něco tomu bránilo, nepopsatelná prvotní bariéra bránící tomu, aby celá koláž mohla být rozložena na na malé fotečky, každá z nich důkladně analyzována, všechny analýzy složeny v konkrétní obraz a ten složen v hlubokou myšlenku. Celou situaci zachránil až pochybný timeout, ve kterém jsem naznal, že tento obrázek nepochopím. Zrada. Proč?

Když se na to tak zpětně dívám, říkám si, že je to pro to, že jsem asi uviděl metaforu v2.0. Něco, na co nejsem připravený. Možná to ale bylo chytré. Možná, že mi bylo zabráněno v té tradiční analytické rozkladné metodě zabráněno, protože by nebyla účinná. Když nad tím tak přemýšlím, vnímám to jako magii. Zní to fakt divně, když řeknu “mozek věděl, že tato metoda nebude fungovat a tak ji zakázal”. Zní to podivínsky. Zní to, a´jako kdybych byl nějaký nabušený inteligentní člověk z filmu, kterému injekce rozšířila kapacitu mozku. Zní to egoisticky. Ale o tom je tento blog, nechci se vázat mezemi slušnosti a společenských konvencí, chci říct, co jsem cítil.

Možná, že si ta fotka zaslouží Nový přístup. Ovládnout se v dekompozici a spatřit dílo takové, jaké je. Nevím, jak ocenit jeho genialitu bez toho, abych ji detailně analyzovat. Nevím, jaký zvolit algoritmus. Jsem v koncích. A právě pro to to musím vyzkoušet. Nový přístup. Zní to honostně, tak se někam posuň, Honzo.

Sestřička mě dnes dostala. Uvědomil jsem si, že je mnohem chytřejší, než já – alespoň vnitřně. Má schopnost vytvářet umění. Správně uměni. Umění, které vede k zamyšlení a které je krásné. Bojím se. Bojím se jí. Začínám mít dojem, že je kouzelnice, která může zatahat za provázky, kterými řídí úplně všechno. Asi přeháním, ale opravdu se bojím. Je nejlepší do toho jít po hlavě? Stáhnout se? Experimentovat? Napovězte.

Znáte ten pocit…

Novinky posledních dnů

V tyto dny se toho neděje zas tak moc nepochopitelného. Učím se, studuji, … jo, a dědeček umřel :-(.

I přes to ale stojí za zmínku výčet pár novinek a poznatků předchozích dní….

  • Jak poznáte typického matfyzáka? Nastoupí na Kotlářsé, z náhodné kapsy vytáhne propisku, začne ji rozepisovat o dlaň, pak si uvědomí, že to nejde…. z další náhodné kapsy vytáhne náhodný zmuchlaný a papír až na něj tužku konečně rozepíše, vytáhne papír formátu tak A12, který postupně rozbalí. Papír je plný vzorečků a od do něj začne připisovat další ze svého chytrého telefonu. Prostě prototypová situace, která se opravdu stala :-).
  • Trochu mi hapruje počítač, tak do něho musím trochu zabušit….
  • JO! A prošli jsme Palapeli! Jako úplně! Myslím, že to je asi nejlepší zpráva posledních dní.
  • A taky tento týden trávím více času na Jarošce, než na Vídeňce (MOP, FOA), dopisuji písemky, o víkendu bych měl řešit KSI. A taky připravuju LRKV na představení rektorátu. Uff.
  • Vypadá to, že v pololetí budu klasifikován ze všech předmětů.
  • Jo, a taky s nadáči chystáme jednu šílenou akci na GyBy :P.
  • Domča objevila blog…. což ale není vůbec důvodem k tomu psát nové příspěvky. Čekám na nové zajímavé zážitky 🙂 . A na to, až mi bude fungovat google analytics…. !
  • Pomalu se blíží InterSoB a Jana mi dnes naznačila, že 2 vítězství za sebou ji stačí. Asi nepochopila, že šance na naše vítězství je docela malá… Zvažuji, s kým si ten úžasný den užit… Na druhou stranu, registrace je za dlouho a možná bych měl trochu víc řešit VŠ a maturitu, než soutěže.
  • Možná pojedu do CERNu. A možná taky ne. Kvůli maturitě. Hloupé krytí termínů, mám sto chutí maturovat na podzim.

A přeci jenom jsem si vzpomněl na něco zajímavého. Na něco, co není o milionu aktivitách a tom, jak umím používat trojslovné zkratky… Hanka, jedna má sexy spolužačka, se za dobu těch 6-ti let studia z takové té – jak to říct slušně – stále ovívané dívky docela zajímavě proměnila. Sexy je pořád, to je pravda, ale teď navíc řeší KSI a kdybych měl seřadit lidi u nás ve třídě podle toho, jak rozumí informatice a programování, obsadí první příčky. Jeden z momentů, kdy jsem si uvědomil “tohle je Hanka 2.0” nastal, když byla zkoušená v konverzaci z angličtiny toto pondělí na téma “popiš svůj pokoj”. A co Hanka neudělala? Začala dveřmi a pak vše odvozovala od umístění počítače. V ten moment jsem si uvědomil, že každá normální holka by začala stolem, skříní, poličkou, šaty… ale Hanka ne. V ten moment jsem si uvědomil

Časy se mění. A my s nimi.

Novinky posledních dnů

Přání k narozeninám

V kontextu dnešních událostí si myslím, že je důležité popřát si k narozeninám. A proto, že moje narozeniny jsou právě dnes, je dnes ten pravý čas.

Do 19. roku života si přeji, abych stále zůstal dítě. Přeji si, abych se na svět uměl dívat dětskými oči a měl mysl otevřenou nekonvenčním myšlenkám. Přeji si, abych nepolevil ve zvědavosti a snaze objevovat. Přeji si, aby pro mě bariéry současného poznání nebyly svazující – jedině tak totiž mohu dosáhnout poznání nového, nečekaného a třeba i převratného. Minimálně pro mě osobně.

Přání k narozeninám

Co nesnáším na školní matice

Zrovna teď sedím na Vídeňce v hodině matematiky s naší třídní, paní magistrou Nešporovou a poslouchám výklad…. Už dlouho chci napsat, co mi na středoškolské matematice, jakou ji znám, vadí.

Začněme ale tím, co je podle mě nejhorší na celé střední škole: učitelé jsou nazývání profesoři, i když takový titul reálně nemají. Tato tradice mě neskutečně irituje. Nejen, že uráží ty, kteří mají titul profesor a středoškolským učitelům přidává vzdělání, které nemají, ale samotný fakt, že se na střední škole nerozlišuje mezi tituly minimalizuje rozdíly mezi učiteli. A to je špatně. Myslím si, že je potřeba ponížit ty učitele, kteří mají “jen magistra” a naopak vyzdvihnout ty učitele, kteří mají alespoň malý doktorát. Za roky píle si to podle mě zaslouží. Alespoň u nás na škole je to tak, že Ti, kdo mají pajdák, stojí oproti těm, kteří studovali jejich obor, za zlámanou belu. Fuj!

Abych se ale dostal k matematice: zrovna teď poslouchám formální odvození derivace. Na výkladu shledávám několik věcí naprosto trestuhodnými:

  • Učitelka mluví střašně monotónně.
  • Všechno strašně dlouho trvá.
  • Explicitně probíráme kroky, které by měly být studentům maturitního ročníku jasné.
  • Pořád něco počítáme.

Panebože, proč musíme počítat ty hloupé příklady? Pořád dokola! Proč panebože musíme počítat přírůstek funkce pro 2 body? Proč tam prostě nehodí na začátek limitu pro dx jdoucí k nule a máme derivaci?! Všechno to tak trvá! Jsem tak naštvaný! Tabule je pořád popsaná kecy, služba ji každou chvíli maže, výuka je nezáživná. Děs, běs.

Občas lituji, že nestuduji Jarošku. Nesnáším počítání nesmyslným příkladů. Počítání jakéhokoliv příkladu je podle mě nesmyslné, pokud vím, jak ho vypočítat. Myslím si, že jediné, co by se mělo počítat, by měly být úlohy. Úlohy, které nejsou vyřešené, které nabízejí studentům challenge. Úlohy, které motivují studenty přemýšlet a které je samotné vedou k zamyšlení nad problémy. Jak vůbec můžou studenti akceptovat tento východní, středověký a obskurní způsob učení?

Chci se učit novým věcem, né pořád dokola počítat to, co bych už měl umět. Chci challenge. Chci si užít pocit, kdy jsem na něco přišel. A myslím si, že tohleto všechno jde dohromady s formálností matematiky.

Na závěr bych rád poznamenal, že shledávám anprsoto trestuhodné, že se diferenciální počet učíme až ve čtvrťáku. Kdyby mě to všechno David pořádně nenaučil, byl bych s fyzikální olympiádou v háji. Takové základní znalosti b y se měly učit nejpozději v prváku na střední škole? Uznejte, že podobnost trojúhelníků je oproti diferenciálnímu počtu k ničemu. Podle mě především pro to, že podobnost nemám šanci ve fyzice a matematice využít tak moc, jako diferenciální počet.

Až na to bude mít moje sestřička věk (prvák střední školy), všechno jí to naučím.  Nesmím ji nechat propadnout systému memorování. Vždyť příroda je logická!

Co nesnáším na školní matice