Když vás Los Karlos předchází

Mám rád přednáškové noci. Obzvášťe teď na vysoké, když se člověk se středoškoláky potkává málo, se jedná o vítané zpříjemnění víkendu. Na jedné takové jsem byl v noci z pátku na sobotu, v Krnově, na OP-NOCi.

Jak člověk stárne, tak zná stále méně a méně lidí. Pro někoho to může být depresivní, já v tom ale vidím dobrou příležitost se seznámit s novými lidmi zajímavým způsobem.

A přesně něco takového se stalo. Bylo nás asi pět, kteří jsme se bavili o tom, že jsme vlastně všichni ŠMFáci, že všem se strašně líbila Letní, že mně se víc líbila Zimní a že to bylo hlavně kvůli tomu, že mám rád spánek. Je to pravda, mám rád spánek a nesnáším, když spím na zajímavé přednášce. Bavili jsme se tak o tom, že při organizaci K-SCUKu máme tvrdé limity na to, kolik mají účastníci naspat a že je zcela záměrně neničíme nedostatkem spánku. A to je podle mě správně, protože zážitková akce není o nedostatku spánku, ale o skvělých zážitcích (že Martine?). Jak jsme se tak bavili, že vlastně orguji K-SCUK, jedna slečna (říkáš si: „už to začíná“, ale nemáš pravdu; na to mám jiné lidi :P) vyřkla: „A kdo ty vlastně jsi?“ Následovala scénka jako z Bondovky: „Honza, Honza Horáček“. „Cože, ty jsi ten Honza Horáček?“ tázala se mě upjatě slečna. Už jsem se smířil s tím, že časy, kdy mě má pověst předcházela, skončily s mým opuštěním Vídeňky, proto mě zajímalo, čím jsem si takovou známost vysloužil.

Ten Honza s Losem Karlosem?

A bylo to na světě. Jak je to doprkvančič možné? Všechny ty akce na světě, na kterých jsem byl, všichni ti lidé, které jsem poznal, a ta hlavní věc, která po mně zůstane, je Los Karlos. Není to fascinující? Jeden jediný nápad skupiny 4 ulítlých kamarádů, asi 2 dny na přípravu a vznikne z toho něco, o čem účastnici povídají svým kamarádům a kamarádkám víc, než o programu od orgů.

A teď se vžijte do role orga. Připravíte úžasnou akci, máte drama, máte příběh, máte úžasné přednášející, máte dobré nápady a máte um to zvládnout. A doufáte, že si z toho účastníci odnesou vaše hluboké poenty… A někdo vás prostě vytrolí. Tak radikálně vytrolí, že to změní úplně celou akci. Ale není to změna ke špatnému, spíš takové zpestření! Změní to ale to jediné, co si účastníci z akce odnesou. Panebože, jak je tohle sakra možný? 2 dny, hloupé 2 dny! A kolik na to měli orgové? Asi tak 4 měsíce. Podle mě zázrak.

Zázraky se prostě dějí. Vzpomínám si, jak jsme se jako orgové K-SCUKu 2016 báli trollů. Protože K-SCUK prostě nemá trollící tradici a spousta účastníků nepozná, kdy toho mají nechat. A byl to jeden z důvodů, proč se stalo co se stalo. A tady přichází můj malý zázrak, moje malá změna: já chci dalšího Lose Karlose! Chci! Moc! Ať už se stane cokoliv, je nás sakra 15 orgů na 25 účastníků. Zapojme fantazii tak, jako oni!

Když vás Los Karlos předchází

Krátké (oficiální) zhodnocení K-SCUKu

Ale K-SCUK byl lepší! Proč? Protože ho organizovali lidé z FI a mí kamarádi. V neposlední řadě se jedná o to, že jsme měli vše pod kontrolou a o samotnou podstatu soustředění — tedy o to, že K-SCUK je soustředění řešitelů KSI a Korespondenčního ekologického semináře. Nebo bych měl spíš napsat řešitelek? Už víš, kam tím mířím… 😛

Krátké (oficiální) zhodnocení K-SCUKu

Příliš mnoho akčních filmů?

Je 14.9.2016. Všichni účastníci soustředění K-SCUK sedí na přednášce. Je to zajímavá přednáška, přesto po 3 nočních hrách spousta z nich usíná, přednášející to už také nezvládají. A v tom to uslyší. Jako první se zvedne spící Dan, tváří se divně. Jde k oknu, pořád se tváří divně. Pak to slyší i org. Něco v dálce letí. Helikoptéra! Do místnosti vejde vyděšená Domča: “To není jedna helikoptéra!” Všichni orgové ji věří, přece prošla výcvikem NATO… “Rychle, pojďte za mnou,” dodává Domča. Všichni jsou zmatení, nikdo neví, co se děje. V polospánku přebíhají louku a helikoptéry jsou slyšet stále silněji. A v tom jsou nad námi. Ivča křičí: “on to schytal,” ostatní slyšeli jen několik ran. Martin v bílém plášti leží na louce, na beton se rozlévá kaluž krve. Skupina je rozdělena. Všude vládne chaos umocněný slzným plynem, řinčejícími vrtulemi a slovy: “toto je ostrý zásah IRNA, vydejte zajatce a vyjděte ven s rukama nad hlavou!” Přeběhnuvší účastnící upřeně hledí na jediné dva orgy, kteří jim zbyli: Tinku a Tímana. Tíman tiskne Tince do ruky ampulku s růžovou tekutinou, přitom říká “neváhej ji použít”, líbá Tinku na čelo a velí účastníkům: “pojďte za mnou, rychle!” Tinka běží neznámo kam.

Tíman probourává staré harampádí ve sklepení, všichni jsou tu namačkaní. Ujišťuje nás, že se není čeho bát, že jsme všichni v bezpečí: “dokud na těch dvěřích svítí červené světlo, nikdo nás nenajde”. Červené světlo naštěstí svítí. Tíman vytahuje starý telefon a vytáčí nějaké číslo. Hovoří: “Je tu IRNA, dostali nás. Martin to koupil, já jsem sám ve sklepě hlavního objektu s polovinou účástníků. O druhé polovně nic nevím. Žádám okamžitou evakuaci. Toto není cvičení, opakuji, toto není cvičení. Autorizační kód echo-foxtrotot-tango-tango-kilo.” Tíman pokládá telefon a s neurčitým výrazem v tváři pokračuje s odhrabáváním nekonečného harampádí. Někteří břečí, jiní se jen drží svých nových kamarádů. Nikdo nic neslyší. “Co teď?” “Pomozte mi to odhrabat, je tam chodba!”

Po minutě nalézáme dveře a vcházíme do neosvětlení chodby. Nikdo nic nevidí, jen Tíman vepředu svítí mobilem. Ještě štěstí, že je tu vysoký strop. V tom spatříme světlo na konci tunelu. Vcházíme do nějaké jeskyně, kde čeká několik aut. Nasedáme do nich a odjiždíme na “stanoviště beta”. Po cestě se dozvídáme, že vetšina zbylých orgů spáchala sebevraždu, někteří jsou možná vyslýcháni. Všichni se třesou strachy.


Tak takto, milé děti, to dopadně, když se Honzík dívá na příliš mnoho akčních filmů a pak ho někdo pustí k organizování soustředění pro středoškoláky.

Ponaučení? Už jsem asi pochopil, proč mě ostatní né vždy berou vážně: asi totiž bude něco málo pravdy na tom, že se všechny programy snažím tak nějak namačkat do scénáře výše. Ale nebojte se, je tu i ta normální část Honzy (ano, opravdu existuje!), která jeho představy vrací do říše snů. A tak se i my, orgové, těšíme na krásné soustředění :-).

Příliš mnoho akčních filmů?

Sny posledních dvou nocí

  1. Uzavřel jsem úžasně výhodný obchod s prezidentem USA osobně v novém kampusu nějakého výzkumného institutu, načež jsem se rozběhl po kampusu, vlítl do laboratoře, proskočil několika okny, viděl utíkat vědce v kuklách, inhaloval nebezpečné látky, už nemohl dál běhat, z mé kůže se stal černý prach, který ze mě opadl, zbyl jen černý skelet těla a bílé oči, skácel jsem se k zemi a ještě před tím, než jsem umřel, mě hryzl do nohy mechanický pes.
  2. Řešil jsem výbuch jaderné elektrárny, který jsem nejspíš způsobil, v malebné vilce městské čtvrti podobné brněnské Masarykově čtvrti.
  3. … a na ten třetí jsem už radši zapomněl

Wtf is happening to me? 😀

Sny posledních dvou nocí

Staré dobré časy

Milý deníčku, od té doby, co jsem začal studovat vysokou školu mám pocit, že mi něco pořád chybí. Chybí mi dobří přátelé, s kterými si můžu vždy o všem pokecat, oni se s mnou také rádi pokecají, sdílnost a upřímnost je vzájemná. V současné době často s lidmi, které považuji za své kamarády, spolupracuji na reálných projektech, což s sebou nese to, že se občas na něčem neshodneme. Všechno to začíná být moc reálné. Strašně rád bych se vrátil do dětských let, ve kterých šlo tak maximálně o výhru nějaké soutěže. Teď už je to o něčem jiném. Povolání, stáže, … jsem z toho nešťastný. Maminko, tatínku, pomóc….

A nejhorší je, že moc nevím, čím to je. Sám se nejvíc podezřívám, že mi chybí uznání mého okolí. Pamatuji si, jak strašně rád jsem býval, když lidé řešící složité problémy s těmito problémy chodili za mnou, hezky jsme o nich pokecali, občas i u piva, nebo na nějaké oslavě, nejvíc však ve škole. Teď je to úplně jiné. Člověk vynikne maximálně tím, že má ze všeho 100 % bodů, což mi nepřijde moc reálné. Nechci říct, že mě FI nebaví, ale přijde mi, že mi nedává dostatek příležitostí k tomu naučit se něco “navíc”, v něčem vyniknout. Trochu se bojím vyniknout tím, že se dostanu do nějaké laboratoře nebo zaměstnání, protože mi by to sebralo hodně času. Chybí mi lidé říkající “pojď dělat to a to nad rámec studia, my to děláme a je to super!”

Připadá mi, že jsem strašně starý, bolí mě záda a kdovíco. Chybí mi školní tělocvik.  Zároveň cítím, že mi unikají mé životní cíle a že jsem se možná neměl jen tak ledabyle rozhodnout pro FI. Je to všechno strašné reálné, pomóóóóc…

A jak to řeším? Pracuju víc. Místo povídání s lidmi pracuju víc. Hlas v mozku mi říká “vymysli něco, o čem se s ním můžeš bavit” a druhý říká “vždyť to stejně nemá smysl, radši přemýšlej o učení, nebo o něčem, co tě baví”. Tak po večerech promýšlím domácí úkoly, které řeším třeba 8 hodin čistého času, mentálně se připravuji na zítřejší složité předměty, ve kterých si nebudu moct ani na vteřinu dovolit nedávat pozor, protože bych jinak ztratil nit, … místo toho, abych se těšil, jak ve škole potkám kamarády a budu mít spoustu času v hodinách kecat a přemýšlet o zajímavých věcech.

Na jednu stranu přemýšlím, že si na zeď pokojíčku vylepím velký text “STUDY MORE”, na druhou stranu vůbec nevím, jestli právě to má smysl a jestli není problém někde jinde. Chybí mi dobří kamarádi a jejich uznání.

Staré dobré časy

Vláčky?

Mám takový pocit, že v Klubu nejsou lidi na perspektivní činnost a tak řeším dilema, co s vláčky dál. Přestává mě bavit organizovat výstavy s lidmi, kteří do nich nejdou s takovým nadšením, jako já. Vážně přemýšlím, co dál a jestli chci, aby vláčky zůstaly mým koníčkem. Ach…

Vláčky?

Studujeme informatiku… protože jsou v ní velké peníze!

V pondělí v předmětu Algoritmy a datové struktury jsme měli tu čest nechat se lákat na studium v zahraničí. Propagátor zahraničních studií před nás předstoupil a tázal se nás, studentů v plné přednáškovce, na spoustu zajímavých dotazů. Pak se zeptal

Kdo studuje informatiku, protože se v IT točí hodně peněz?

Jeho přesnou formulaci si nepamatuji, podstatné je to, že se opravdu tázal, kdo z nás to dělá pro prachy a že se přihlásilo asi 80 % studentů včetně mých přátel. Můj údiv stoupal do závratných výšin… Kam ten dnešní svět spěje?! Ach.

Studujeme informatiku… protože jsou v ní velké peníze!